Rozhodnutí věnovat se pěstounství bylo jedno z mých nejlepších. Našla jsem nový smysl a náplň života, společně s mým manželem.
Když zazvonil telefon, právě jsem dávala závin do trouby. Dobrý, švestkový s mákem. Ten má Pavel nejraději. Můj druhý manžel je totiž velký mlsoun. A já mu ráda uvařím. Jsme spolu už tři roky a klape nám to. Tak mu ráda udělám něco dobrého na zub. Jenže teď volala paní Jarmila, sociální pracovnice. Prý, abychom přijeli. Pokud možno, co nejdřív. Snad už tedy budeme konečně tři. Nemohla jsem se už dočkat.
Dlouho sama
Moje první manželství se mi příliš nevyvedlo. Když jsem se rozváděla, bylo mým dvěma dětem teprve osm a deset. Byla jsem dlouhá léta bez přítele a děti vychovávala sama. Dnes už jsou obě dospělé a zcela se osamostatnily.
Spřízněná duše
Před čtyřmi roky jsem potkala Pavla. Od prvního okamžiku jsem věděla, že je to ten pravý. On chvíli váhal. Byl celkem krátce po rozvodu a zklamání ho ještě hodně bolelo. I on už měl jednu dospělou dceru. Začali jsme se pravidelně scházet a po roční známosti se vzali. I když už v našem případě bylo na děti pozdě, říkali jsme si, že bychom si ještě rádi užili klasickou rodinu. Rozhodli jsme se proto, že zkusíme pěstounství.
Čekala nás dlouhá cesta
Vydali jsme se tedy s Pavlem do dětského domova. Příběhy těch malých, opuštěných dětiček nás oba moc dojímali. A my se začali o adopci vážně zajímat.. Po všech žádostech, testech, školeních jsme jen čekali. Čekali na dítě, které bude volné a pro pěstounství vhodné. Nyní jsme se tedy konečně dočkali. Volali z dětského domova, že si máme přijet.
Nemohla jsem se dočkat
Péťu jsme měli vyhlídnutého už dávno. Několikrát jsme se na něj byli v domově podívat a tajně doufali, že právě on bude pro nás tím pravým a vhodným dítětem. Nyní proti nám škobrtal chodbou malý, rozcuchaný klučina. Jednou ručičkou svíral ruky „tety“ a druhou sociální pracovnice. Byl to Péťa. Srdce mi radostí celé poskočilo. Profesionální pěstounství totiž nenabízí výběr věku. Můžete mít sice přání, ale když je potřeba, je důležité být k dispozici. My měli štěstí.
Roztomilý drobeček
Přišli jsme domů se spícím dítětem a jednou taškou, kde byly tři pleny, dvě trička, tepláky a dvě hračky. To bylo veškeré jeho bohatství. Byl bázlivý a přestože mu už byly tři roky, stále se počůrával. V noci křičel a plakal ze spaní. Jak hrozné sny se mu musely asi zdát. Naštěstí jsme byli s manželem schopni a hlavně ochotni dát mu veškerý svůj volný čas, péči a lásku. Péťa se brzy z nejhoršího otřepal a byl u nás jako doma.
Není to na trvalo
Pěstounství není adopce a klučina u nás navždy nezůstane. Časem se určitě najde rodina, která ho adoptuje. My jsme vlastně jen taková přípravka. Trvalo nám chvíli, než jsme to s manželem dostatečně zpracovali. Dnes už víme, že když odejde Péťa, vezmeme si další dítě, které to bude potřebovat. Dává to smysl. Smysl našeho života, který se tím velmi obohacuje.
Drahomíra L.(62), Brno
