Když jsem na lesní cestě našla opuštěnou malou černou kočičku, bylo mi jasné, že ji tam jen tak nenechám. Vzala jsem ji do náruče a odnesla domů…

Zvířata jsem milovala už jako malá holka, kočky především. Když mi bylo sedm let, zatoulala se k našim vratům mourovatá kočka. Rodiče svolili, že si ji smím nechat. Ten den patřil k mým nejšťastnějším.

Starala jsem se o ni, krmila jsem ji, pročesávala její huňatý kožíšek. Žila s námi krásných deset let, než zemřela na stáří.

Tehdy jsem měla v úmyslu zajít do nějakého útulku a vybrat si tam nového kočičího parťáka, jenže jsem se dostala na vysokou školu, přestěhovala jsem se na kolej a tam byla zvířata zakázaná. Pak jsem úspěšně odpromovala a seznámila jsem se s Radkem.

Když jsme začali bydlet spolu, myslela jsem si, že bychom si mohli kočku pořídit společně, jenže Radek měl psa Artura a ten se s kočkami nesnesl. Bylo mi to líto, mrzelo mě to, ale nakonec jsem se s tím smířila.

Procházka lesem

Jednou k večeru, když se Radek musel zdržet v práci, jsem vzala Artura na procházku do nedalekého lesa. Jako vždycky jsem ho pustila z vodítka, aby se vyběhal. Trvalo skoro hodinu, než jsme obešli celý les.

Když jsme se vraceli po lesní pěšině zpátky, Artur něco zahlédl. Užuž jsme ho chtěla přivolat, ale byl rychlejší než já. Zvedl ocas a bleskurychle zmizel mezi stromy.

V duchu jsem se proklínala za nepozornost, protože mi bylo jasné, že jestli chytil stopu, můžu na něj volat a nahánět ho po lese i několik hodin.

Pohyb v křoví

Artur ale kupodivu daleko nedoběhl. Zůstal stát asi pět metrů od hlavní pěšiny na jiné lesní cestičce. Prodrala jsem se mezi stromy za ním. Rychle jsem mu připnula vodítko, kdyby se náhodou rozhodl ve svém lovu pokračovat.

Artur však stál na místě a nevypadalo to, že by chtěl ještě někam utíkat. Srst měl naježenou, ocas stažený mezi nohy a tiše vrčel. Pohled upíral kamsi mezi křoví. Neměla jsem z toho dobrý pocit.

A když jsem vzápětí zahlédla pohyb mezi pařezy, polekaně jsem zalapala po dechu.

Opuštěná kočička

Artur se mi přilepil k noze. Rozbušilo se mi srdce. I když jsem věděla, že by bylo nejrozumnější otočit se a jít rychle pryč, cosi mi to nedovolilo. Nakonec jsem se zhluboka nadechla a odvážně udělala pár kroků. Artura jsem držela nakrátko.

Obávala jsem se toho, co mezi keři a kmeny stromů spatřím, o to větší úleva mě zaplavila, když jsem tam našla malou černou kočku, celou špinavou od hlíny. Okamžitě mi bylo jasné, že ji musím zachránit. Vzala jsem ji do náruče a odnesla domů.

Artur po celou dobu slabě vrčel a srst na hřbetě měl celou zježenou. Tehdy jsem to přikládala jen jeho nepřátelství ke kočkám.

Měl z ní strach

Kočce jsem dala jméno Emilka. Artur ani Radek z ní kdoví jak nadšení nebyli, ale já jsem trvala na tom, že s námi zůstane, takže ji nakonec oba dva vzali na milost. Jen pokaždé, když Emilka vběhla do obýváku, stáhl Artur ocas a zalezl pod stůl.

Ke kočce se nechtěl ani přiblížit, což jsem považovala za dobré znamení. Emilka s námi nebyla ani týden, když poprvé utekla. Ráda bych řekla, že to byla vina Radka, ale mohla jsem za to já sama. Před odchodem do práce jsem zapomněla zavřít okno.

Naštěstí jsme bydleli v prvním patře, takže se jí nic stát nemohlo. Jediné, co jsem si přála, bylo, aby Emilka našla cestu zpátky a vrátila se.

Vracela se zablácená

Moje modlitby byly vyslyšeny. Druhý den se Emilka skutečně objevila. Ale nebyla to ta krásná kočka, jakou jsem z ní udělala. Byla mokrá, špinavá a smrděla hlínou. Seděla na prahu dveří a upřeně na mě koukala. Vzala jsem ji dovnitř a umyla ji.

Tehdy poprvé mě napadlo, že je Emilka skutečně zvláštní. Nikdy nemňoukala, nepředla, nevrněla, neměla hlad. Občas něco převrhla a rozbila, nebo vběhla náhle do pokoje a vylekala Artura. Radek se jí stranil a odmítal ji pohladit, natož pochovat.

Nejednou jsme se kvůli tomu pohádali. Emilka utíkala a vracela se, jak se jí zachtělo. Pokaždé přišla celá zablácená a smradlavá. „Ta kočka půjde z domu,“ vztekal se Radek. „Je odporná a zlá.“

Zmizel i Artur

Všechno vygradovalo, když jsem se jednou vrátila pozdě večer z práce a doma našla rozčileného a nervózního Radka. Přecházel z jedné strany pokoje na druhý. „Co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně. „Artur a ta prokletá kočka zmizeli!“ Nechápala jsem.

„Cože?“ Radek na mě upřel rozhněvaný pohled. „Když jsem se vrátil, okno v kuchyni bylo dokořán a jsem si zcela jistý, že jsem ho zavíral. A Artur ho sám otevřít nedokáže. Za všechno může ta zlá kočka!“ Nevěděla jsem, co na to říct.

Na jednu stranu mi ho bylo líto, na druhou mi ale vadilo, že ze všeho viní Emilku. Nakonec jsem mu nabídla, že mu pomůžu vyrobit letáky a rozvěsit je po okolí. Odsekl, že nemá zájem a odešel do noci hledat Artura. Díky bohu ho našel. Druhý den se oba sbalili a odstěhovali se.

Zmizela navždy

Asi dva dny nato se Emilka vrátila. Jako vždycky byla celá od hlíny. Zůstala sedět před dveřmi a upírala na mě oči. Jakoby mi chtěla něco říct. Pak se otočila a začala prchat pryč. Utíkala jsem za ní. Mířila do lesa, kde jsme ji s Arturem našli.

Z očí mi zmizela na jedné lesní pěšince. Volala jsem na ni, rozhlížela jsem se kolem, ale nic. Pak jsem zaslechla slabé mňoukání. Srdce mi poskočilo. Rozhrnula jsem křoví a málem nevěřila vlastním očím.

Na zemi leželo v klubku pět koťátek, ale po Emilce nikde ani stopy. Odvezla jsem je k veterináři. Všechny se podařilo zachránit. Později jsem se do lesa na to místo ještě vrátila.

Emilku už jsem nenašla, ale přísahala bych, že jsem v dálce mezi stromy zahlédla její pronikavě zářící oči…

Regina N. (51), střední Čechy