Po smrti manžela se mi zhroutil celý svět. Vždyť jsme spolu prožili dlouhých šestačtyřicet let. Až po dvou letech jsem se rozhodla dát životu nový smysl. Začala jsem coby dobrovolnice chovat miminka!
Kdo nezažije ten hrozný pocit, když člověk ztratí celoživotního druha, přítele a nejbližšího člověka, neuvěří, že pocit prázdnoty může být až tak bolestivý. Manžel mi chyběl snad každou vteřinu. Viděla jsem ho před sebou, povídala si s ním, a ráno jsem doufala, že všechno byl jen sen a on žije. Jenže nežil. Skoro dva roky moc smutnila. Potom jsem si řekla, že musím žít dál. Manžel by si to také určitě přál. Jenže jak? Se zdravím jsem na tom nebyla nejlépe a nějaké extra koníčky jsem neměla. Tak jsem pořád jen seděla u televize a sledovala nekonečné seriály.
Povídala jsem si s Linkou pro seniory
Lezly mi na nervy, ale byly tím jediným, co mi pomohlo zapomenout na moje trápení. Jednou, při přestávce na reklamy, dávali takový šot o lince pro seniory. „Zavolejte, pokud je vám smutno nebo vás něco trápí!“ říkala taková sympatická slečna z obrazovky a dívala se přímo na mě. Jako zhypnotizovaná jsem šla k telefonu a zavolala. Ozvala se mi nějaká starší paní, tedy alespoň podle hlasu. Byla milá a já jsem se jí svěřila snad úplně se vším. Byla to pro mě velká úleva, povídat si s někým anonymně a moci mu všechno vypovědět. Dohodly jsme se, že další den zavolám zase a něco společně vymyslíme. V určenou hodinu jsem zavolala a paní měla pro mě moc hezkou radu. Navrhla, abych šla někam dělat dobrovolnici. Třeba do psího útulku nebo nějakého domova pro seniory. Prostě, abych něco užitečného dělala pro ostatní a tím získala dobrý pocit pro sebe. Mělo to smysl a já hned začala pátrat ve svém okolí, kde by chtěli pomoct.
Skončila jsem v nemocnici
Nejblíž jsem měla útulek pro pejsky a kočičky. Byl hned za městem a pracovaly zde dvě slečny. Přivítaly mě s nadšením a hned mi nabídly, co bych pro ně mohla udělat. Venčit pejsky, uklízet jejich kotce, shánět sponzory, nebo se přijít se zvířátky jen tak pomazlit. Byla jsem nadšená, ale jen do té doby, než jsem zakusila přízeň jednoho z pejsků na vlastní kůži. „Paní Zdeňko, k Zorrovi nechoďte, je nebezpečný!“ volala na mě jedna ze slečen, ale já nedbala. Koukal tak smutně! Otevřela jsem jeho drátěné obydlí a vešla k němu. Rozeběhnul se ke mně a skočil. Probudila jsem se v nemocnici s těžkým otřesem mozku. Ten chudák se chtěl jen mazlit, ale samým nadšením porazil. V nemocnici si mě nechali týden. Musím přiznat, že to byl pro mě jeden z nejhezčích týdnů za uplynulých několik let. Syn mě jezdil navštěvovat obden, tolik jsem si ho už dávno neužila. Jídlo bylo skvělé a sestřičky moc milé.
Nová sestřička mi vnukla nápad
V den mého propuštění přišla na směnu sestřička po dovolené a hned se se se mnou dala do řeči. „Vy jste prý ta paní, co chodila do útulku!“ smála se a pokračovala: „Jo, to kdybyste chodila k našim miminkům, nic by se vám nestalo. Takové mimčo vás ani neporazí, ani nepokouše. A ještě krásně voní!“ Vůbec jsem nechápala, o čem mluví. „Jak to myslíte? To mám jít na porodnici a pomáhat ženským s jejich novorozeňaty? To se nesmí, ne?“ vyptávala jsem se. Sestřička mi všechno vysvětlila: „Ne na porodnici, ale na oddělení, kde mají nedonošené děti. Jejich mámy mají doma další děti a tak s těmi maličkými nemohou být celé dny. A je dokázané, že když se dítě chová, lépe prospívá, než když je celé dny samo v inkubátoru nebo postýlce. Zdála se to být moc hezká myšlenka, ale cítila jsem se trochu zaskočená. Takové malinkaté a drobné miminko vzít do náruče? A co když se mu něco stane? Co když přestane dýchat, nebo tak něco? A to k němu pouští jen tak někoho z ulice? Bez prověření? Myšlenky se mi honily hlavou jako zběsilé.
Pochovala jsem si nádherné miminko
Asi to na mě ta sestřička poznala a tak mi energicky nabídla: „Pojďte se tam se mnou podívat a uvidíte sama. Já tam také občas chodím a jsou to ty nejkrásnější chvíle, jaké si dovedete představit. Aniž čekala na moji odpověď, popadla mě za ruku a skoro odtáhla na oddělení o patro výš. Personál vítal moji sestřičku jako starou známou a ona mě všem představila. Potom jsme už společně šly za tím nejkrásnějším miminkem na světě. Dumlalo si paleček a na maličké hlavičce mělo jasně modrou, ručně pletenou čepičku. Dost mě to udivilo, na oddělení měli teplo, skoro bych řekla, že vedro. Ale dostalo se mi vysvětlení, že hlavička takového předčasně narozeného děťátka musí být v teple a čepičky jim pletou dobrovolnice. Na pokyn sestřičky jsem si sedla do hezkého houpacího křesla a ona mi podala miminko. Pepíčka. Byl tak droboučký! Já se začala s křeslem pohupovat a on krásně usnul.
Mám svoje miminka i nevlastní vnoučata
Dokonce se usmíval. Na mě! Kdybych nemusela jít vyřídit propouštěcí papíry, vůbec bych snad neodešla. Hned jsem se domluvila na další návštěvě. Prý mohu chodit denně! V noci jsem se nemohla dočkat rána. Pepíček už byl připravený na chování a já jsem ho s nadšením chovala s přestávkami celé odpoledne. K večeru přišla jeho maminka a tak jsem si s ní mohla popovídat. Nakonec jsem jí nabídla, že bych mohla pohlídat její dvouletou dcerku u ní doma, aby mohla za Pepíčkem častěji. Nadšeně souhlasila. Od té doby uplynuly krásné dva roky. Z Pepíčka už vyrostl kluk jako buk a z jeho sestřičky je malá slečna. Chodím je pravidelně hlídat, tedy když zrovna nechovám miminka v naší nemocnici!
Zdeňka P. (69), Chomutov
