Na zahradě jsem vykopala poklad, ale nechtělo se mi to někomu říkat. Vždyť můžu krásně zbohatnout.
Život v paneláku byl pro mě požehnání. Dětství jsem totiž strávila ve zchátralém a hlavně studeném domku na vesnici. Museli jsme pořád šetřit a to i dřívím a uhlím na zátop. V zimě jsem spala ve svetru a v rukavicích. „Víš, co všechno to uhlí stojí?“ vyčítal mi otec a mamka jen mlčela. Když jsem se vdala a získala byt v paneláku, neznalo moje nadšení mezí. To teplo a horká voda ve vaně, kdy si člověk vzpomněl! Kdo nezažil ten věčný pocit chladu, nedokázal ocenit všechny tyhle výhody.
Kvůli vnoučatům máme domek
Život utíkal, děti odrostly a manžela zřejmě začalo trápit dobré bydlo. „Takový domeček se zahrádkou. To by bylo! Mohli bychom snídat veku na dvorku, užívat si sluníčka…“ lákal mě, ale já nechtěla ani slyšet. Vzpomínky byly stále živé. On ale nemínil dát pokoj. Pořád fantazíroval, až se k němu přidaly i naše dvě dospělé dcery. „Mami, ale bylo by to hezké. Mohly bychom za vámi jezdit na prázdniny, až budou děti chodit do školy…“ Měli jsme tři vnoučata předškolního věku. Byla stále nemocná. Záněty středního ucha, rýma, angína. Pořád se jim tyhle neduhy střídaly a já začala měnit názor. Kvůli nim, mým miláčkům.
„No, možná má ten váš taťka nakonec pravdu. Takový zdravý venkovský vzduch by mohl dětem prospět. A nakonec nám všem taky!“
Bagr na zahradě
Bylo rozhodnuto a my, po několika měsících konečně objevili to pravé venkovské stavení, ne moc předražené, ale na čerstvém vzduchu. Nebyla to žádná starodávná barabizna. Spíš zánovní malý domek. Bez sklepa, ale se zahradou a dvorkem. Přesně, jak si manžel vysnil. Mně se líbila hlavně ta zahrada. Jen potřebovala trochu údržby. No, vlastně hodně. Staré pařezy a několik opravdu hodně starých stromů potřebovalo odstranit. K mému údivu jsme potřebovali asi deset povolení, než jsme mohli pozvat pána s malým bagříkem, aby nám zahradu zplanýroval. Pán s tím svým bagříkem nejprve objel celou zahradu, občas někam rýpnul a potom zabrzdil a odešel. Prý, že přijde zítra! Naštvalo mě to. Počítala jsem, že si udělá práci a já budu pokračovat.
Pod pařezem byla truhla
Takhle jsem musela čekat a ještě trpně přihlížet, jak ničí i to, co zničeno být nemělo! A také cena za jeho práci nebyla nejnižší. „Paninko, vy si to představujete moc jednoduše!“ zavolal na mě a byl pryč. Šla jsem obhlédnout terén. Všude vyježděné koleje a občas dokonce i nějaký zpřelámaný keř. Ale jeden pařez přece jen odstranil. Na jeho místě zůstala velká díra. Zahlédla jsem v ní nějaké dřevo a tak jsem se dala do hrabání. Musela jsem dávat pozor, aby se na mě ten pařez ze shora neskutálel. Truhla! Malá truhlička se zrezivělým kováním ležela přímo pod vytaženým pařezem. Nebyla nijak moc těžká, ale než jsem ji z té díry vytáhla, pořádně jsem se zapotila. Usedla jsem do trávy a vypáčila ji. Kdybych neseděla, omdlela bych. Poklad! Několik zlatých a stříbrných mincí, nějaké příbory a taky korále.
O poklad jsem se nemínila dělit
Zrychlil se mi tep. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. První nápad, že poběžím za manželem, jsem zamítla. Byl to velký poctivec a určitě by chtěl poklad odnést do nějakého muzea nebo na policii. Co já vím? Ani dcerám jsem nic říct nemohla. Začaly by se dohadovat, co udělat. Hádaly se obě od malička o každou maličkost. Natož o truhlu zlata! Připadala jsem si jako zločinec, přestože jsem nic neprovedla. Ale chystala jsem se k tomu, i když jsem ještě nevěděla k čemu. Kde se dají prodat zlaté mince? A komu? A za kolik? Truhličku jsem pečlivě ukryla pod postel, ale jednu minci jsem si vzala. Hned druhý den jsem se vypravila na výzvědy do asi třicet kilometrů vzdáleného zámku. Pracoval tam takový starý kastelán, který přímo žil historií. „Ten mi jistě poradí!“ říkala jsem si a v dlani svírala tu zlatou minci. Po očištění se krásně leskla, ale žádnou velkou radost jsem necítila. Ne, že by mě hryzalo svědomí. Vždyť zahrada byla moje, tak co? Ale to, že se asi dopouštím nějakého trestného činu, nikomu na náladě nepřidá.
Je ze mě pašeračka
Kastelán si minci pečlivě prohlédnul a potom pokrčil rameny. „Paní, ani se nebudu ptát, kolik těch mincí máte, ale měla byste je odevzdat. Ten peníz bude mít ohromnou hodnotu!“ domlouval mi, ale já jen poděkovala. Přece mu neřeknu, že jich mám pod postelí celou truhlu! Dál už jsem pátrala jen na internetu. A v hlavě se mi, jako pravému zločinci, zrodil plán. Pojedu prodat minci do zahraničí! Už jen z té myšlenky mi bylo zle, ale nějaké peníze by se hodily. Bylo před Vánocemi a já si koupila třídenní zájezd. Kam, to neprozradím. Ale nebylo to tak daleko, ani nijak drahé. Pár mincí jsem si zašila do podšívky kabátu. Sama jsem nemohla uvěřit, co to dělám. Co když mě chytnou a zavřou? V autobusu jsem pořád čekala na nějakou kontrolu, ale žádná se nekonala. Ani jsem si nevšimla, že už jsme dávno za hranicemi. Hned jak nás vypustili na náměstí, kde se konaly trhy, jsem se vydala do nejbližšího starožitnictví. Chvíli na mě koukali, ale potom za jednu minci nabídli cenu vyšší, než jsem si troufla doufat. Ukázala jsem další a nakonec jich prodala deset. Domů jsem vezla plnou tašku peněz. Jsem zločinec, ale nevadí mi to. Tak snad neskončím v tom vězení…
