Bolelo to, jako když sypete sůl do rány. Myslím, že jsem chtěla rozchod odvrátit, ale byla jsem příliš hrdá, a tak jsem to neudělala.

Přišlo to, čeho jsem se bála nejvíc. Rozchod. Byli jsme příliš mladí, neznali jsme základní pravidla pro soužití lidí v páru. Mysleli jsme si, že člověk prostě musí mít vždy pravdu. A tečka. Každodenní zápolení.

Neznali jsme kompromis, oběma nám bylo sotva devatenáct let. „Víš co?“ řekla jsem. „Nemá smysl hádat se, čí je to vina. Je konec.“ Už když jsem to vyslovila, chtělo se mi umřít hrůzou, říkala jsem si, že to bez něj asi nepřežiji.

Nejhorší bylo, že se mi zdálo, že v jeho očích čtu totéž. Ale i on byl hrdý. Jsou situace, kdy by se hrdí lidé měli střílet. „Ano,“ odpověděl. Místo aby padl na kolena a tvrdil, že beze mě nemůže žít. To jsem tomu dala. Ale nedokázala jsem to vzít zpátky.

„Leda,“ zachraptěla jsem, „leda bychom se sešli tady na tom místě za pět let. Pak se uvidí. Třeba budeme moudřejší.“ Podíval se na mě, jako bych se zbláznila. Pokrčil rameny: „Tak dobře. Ode dneška za pět let. V tuhle dobu. Ale je to praštěný, nemyslíš?“

Čekání na sen

Nešlo to ani napsat do kalendáře. Zasloužila bych pár facek. Bolelo to. Měsíc, půl roku, celý rok jsem doufala, že se ozve, zavolá, že se dáme dohromady. Když se rok sešel s rokem, řekla jsem si: Kašlu na tebe.

Vlastně jsem ani nevěděla, zda budu schopna datum setkání podržet v paměti. Tolik se toho dělo. Vystudovala jsem vysokou, dokonce jsem se málem vdala.

Byla jsem požádána o ruku, jenomže v tom okamžiku jako by mi cosi mrazivého přejelo po zádech, a já řekla ne. Dodnes je mi toho kluka líto, byl to můj spolužák, takový milý.

Nejspíš by byl i vzorný manžel. Odhodila jsem fajn mladíka a čekala na mlhavý sen. V duchu jsem si strašně nadávala, přesvědčovala se, že tamten je určitě šťastně ženatý a já neuvěřitelně hloupá husa.

Přišel ten den

Uběhlo pět let, přišel ten den. Nikdo si neumí představit, jak mi bušilo srdce, když jsem se blížila k denní vinárně, ve které jsme se před pěti lety rozcházeli. Hodinová ručička tehdy ukazovala dvě hodiny, teď se k nim blížila.

Bylo mi na omdlení, byla jsem přesvědčena, že nepřijde. Před vinárnou jsem se málem sesypala. Žádná tam nebyla. Zbourali a ohradili celou ulici, teď stavěli nové výškové domy. A je to. Vinárna neexistuje. Místo, kde jsme se měli sejít, není. Jak symbolické.

Nebylo kam si sednout, snad jen na hromádku tvárnic. Sesula jsem se tam a v hlavě se mi promítal film o té naší dávné lásce. Byla to první láska.

Myslela jsem na něj tak usilovně, že skoro věřím, že si na mě v tom okamžiku vzpomněl a neznatelně se usmál, ať už byl, kde byl.

Irena (61), Šumperk