Domů     Můj vnuk okrádá mrtvé
Můj vnuk okrádá mrtvé
3 minuty čtení

Dušičkový čas jsem neměla nikdy ráda. Teď ho ale přímo nesnáším. Zjistila jsem totiž, že vnuk v tu dobu krade na hřbitovech.

Letos jsem se na hřbitov vypravila po dlouhé době sama. Vždycky mě doprovázela dcera nebo vnuk Petr. Dcera ale tentokrát ležela v nemocnici po operaci a můj dospívající vnuk mi oznámil, že o víkendu má brigádu. Takovou, která mu hodí dost peněz.

Ještě jsem ho pochválila, že si při studiu snaží vylepšit kapesné. Poobědvala jsem a hned po jídle zabalila svíčky, dekoraci, kytku a vydala se na hřbitov.

Bylo tak krásně!

Tak jsem poté, co jsem upravila hrob, ještě zůstala s naším zesnulým tátou na kus řeči. Úplné ticho najednou prořízl výkřik: „Proboha, někdo nám ukradl věnec!“ Ten hlas zněl naléhavě a pohoršeně zároveň. Rychle jsem se vydala tím směrem.

Stála tam stará paní a nevěřícně kroutila hlavou „Představte si,“ začala mi rozhořčeně vyprávět, „po obědě jsem dala na hrob věnec a kytičku. Teď jsem se ještě zastavila, že zapálím svíčky. A všechno je pryč!

Vyrábím si dekoraci na hrob sama, nemám na ty jejich drahé v obchodech peníze. Trvá mi to dlouho, než věneček vyrobím. A teď bude moje rodina bez ničeho…“ Bylo mi jí líto. Co to může být za hyenu, která něco takového udělá? Uplakané žene jsem nabídla pomoc.

„Půjdeme se projít po hřbitově. Třeba ten váš věneček najdeme…“ Ale naše pátrání bylo zbytečné. Došly jsme až k bráně, rozloučily se a pomalu se vydaly ke svým domovům…

Prodával kradené

Neušla jsem ani padesát kroků, když jsem z dálky uslyšela známý hlas. „Vy jste ukradl můj věneček! Pomoc! Zloděj!“ Vykročila jsem rychle směrem k té ženě, chytla mě za ruku a táhla směrem ke stánkům se hřbitovními květinami.

Byla jsem zvědavá, co to může být za člověka. Najednou jsem se ale dívala do očí vlastního vnuka. „Babi, co tady děláš? Nevěř té bábě, všechno si vymyslela!“

Jenže ta mezitím vítězoslavně zvedla „svůj“ věnec. Bylo na něm vidět, že rozhodně není z obchodu, ale originál. „Takhle okrádat nebožtíky! Co to je za člověka? Co jste za rodinu?“ Na ta slova jsem neměla odpověď, hrozně jsem se styděla.

Stará paní se otočila a šla položit svůj věnec na správný hrob. Vnuk se vymlouval, že vůbec netušil, že je věnec kradený, že mu „zboží“ dodává kamarád.

On jen prodává… „Tak takovou sis našel brigádu?“ Odcházela jsem domů se strašným pocitem, že mám v rodině hřbitovního zloděje. Co tomu řekne jeho matka? Leží v nemocnici po operaci. A co by tomu řekl jeho dědeček?

Od Dušiček jsme se ještě s vnukem neviděli, jsem moc zvědavá, co mi řekne, až se spolu setkáme.

Helena (68), Praha

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.