Smůla a neštěstí se mi lepily na paty. Ocitla jsem se na ulici. Přestávala jsem věřit, že bude líp. Neznámá žena mi vyčetla z ruky osud. Byli za vším démoni ve starém bytě?

Žila jsem sama s dětmi, a tak jsem se měla co ohánět. Abych jim zajistila alespoň trochu toho, co ostatní děti jejich věku potřebovaly, musela jsem si půjčit. Žádná banka se samozřejmě nehrnula, tak jsem uprosila kamarádku. V tu dobu jsem si aspoň myslela, že kamarádkou je. Splácení dluhu pro mě nebyl problém do chvíle, než mi zůstal zaměstnavatel dlužit. Všechno se dělo tak rychle, že jsem nestíhala reagovat, natož se bránit. Všechno by se snad i zvládlo, kdyby mě do exekucí nestrhla právě tato „nejlepší“ kamarádka. Kdo ví, co tím skutkem chtěla získat? Připadala jsem si jako v hrůzostrašném snu. Nejrychleji zareagoval dodavatelé. Odpojili elektřinu i plyn, a nedalo se s nimi smlouvat na splátkách. Těšili se nejspíš na příplatek za zapojení elektroměru a plynoměru. Po třech nezaplacených nájmech jsem dostala výpověď od majitelky domu. Vidina, že uvolním byt v centru Prahy byla totiž lákavá. Sociálka ani hmotná nouze nepomohly. Nezapadala jsem do kolonek.

Proklel mě někdo?

Majitelka mě vyhodila i s dětmi na ulici. Sbalila jsem si nejnutnější a odjela k mamince do hor. Nic jsem jí ale o svých problémech neříkala. Nechtěla jsem ji přitížit. Procházela jsem se nočním městem a přemýšlela, co si počnu. U matky jsem neměla stání, bála jsem se, že vycítí svým mateřským šestým smyslem můj problém, a na posezení v kavárně jsem neměla. Usadila jsem se na lavičce a zamyslela se. Z myšlenek mě probral až vlídný hlas. Vedle mě seděla stará žena, dívala se mi pozorně do tváře a nakonec mě uchopila za ruku, aby nahlédla do dlaně. „Jste před velkou životní změnou,“ řekla. „Vše se v dobré obrátí. Jen musíte věřit. Tomu, kdo věří na zázraky se zázraky dějí.“ Začala jsem hledat peněženku, abych jí dala nějakou minci. Žena ale zavrtěla hlavou. „Žádný nábytek si ale nesmíte sebou vzít. Hlavně ne zrcadla. Nebo se démonů nezbavíte!“

Začala jsem znovu

Osud mi podal pomocnou ruku. Neměla jsem kam nábytek odvézt a hlavně za co. Všechno jsem tedy v bytě nechala. Odešla jsem jen s dětmi a nejnutnějším. Tři dny jsme přespávali u známých a já si v noci opakovala stále dokola slova té dobré staré paní, že tomu, kdo věří na zázraky, se zázraky dějí. A najednou se to zlomilo. Pronájem jsem sehnala zázrakem, peníze, které mi zaměstnavatel dlužil, začal splácet. Našla jsem si dokonce hodného partnera. Do roka většina problémů zmizela. Jako bych potíže a smůlu, které se mě držely, zanechala ve starém bytě. Jestli tam skutečně bydleli se mnou démoni, tak jsem se jich zbavila – na rozdíl od majitelky domu. Do roka totiž těžce onemocněla a nový nájemník ji nejenže zůstal dlužit nájmy, ale ještě ji z bytu ukradl, co se vzít dalo – i kliky u dveří…

Julie (47), Praha