Zůstala jsem doma sama, bez dcery a manžela. Uprostřed noci mě probudil náš pes Frodo. Kňučel a třásl se strachy. Pak jsem ucítila závan ledového vzduchu…

Stalo se to v létě před třemi lety. Dceři zrovna začaly letní prázdniny, a tak odjela s kamarádkou na dvoutýdenní tábor do Krkonoš, a manžel, který dělá obchodního zástupce jedné firmy, musel pro změnu na několik dní na služební cestu do Německa.

Docela jsem se těšila, že zůstanu doma sama. Měla jsem v plánu pořádně uklidit, chodit na špacíry s naším voříškem Frodem, a taky si trochu odpočinout a dočíst rozečtenou detektivku.

Odjeli pryč

„Nezapomněla jsi nabíječku na mobil?“ ptala jsem se dcery, když jsme jí s manželem nakládali věci do auta. Manžel se totiž nabídl, že ji i její kamarádku odveze na nádraží na vlak, a pak vyrazí rovnou na dlouhou cestu do Hamburku.

„Jasně,“ odpověděla dcera, a dodala: „Neboj se, budu ti volat každý den.“ Dala jsem jí pusu na čelo. „Hodná holka,“ řekla jsem. „Dávej na sebe pozor!“ „Budu,“ slíbila dcera a nastoupila do auta. „Měj se tu hezky,“ zamávala mi ještě z okénka na rozloučenou.

Poslala jsem jí vzdušný polibek, a pak jsme společně se štěkajícím Frodem zapluli do baráku.

Chlupatý člen rodiny

„Pojď, chlupáči, dostaneš večeři,“ promluvila jsem na Froda a poplácala ho po zádech. Frodo se na mě podíval a olízl se. Za ta léta této větě už moc dobře rozuměl.

S manželem jsme si ho vzali před čtyřmi lety z útulku, když jsme se přestěhovali do malého rodinného domku za město. Zpočátku byl plachý a nedůvěřivý, ale po pár měsících si na nás zvykl a stal se miláčkem celé rodiny.

Byl přátelský, docela i vycvičený, a všichni jsme byli šťastní, že ho máme. Ačkoli to byl velký pes, kříženec retrívra, a měl svou boudu na zahradě, tak jsme ho často brávali i do domu.

V obýváku měl svůj pelech, do kterého se vždycky stočil, a dělal nám společnost, když jsme se po večerech dívali na televizi. Když jsem tehdy zůstala doma sama, rozhodla jsem se, že se mnou bude Frodo v baráku i přes noc.

I když to nebyl žádný obranář a mouše by neublížil, cítila jsem se klidněji a bezpečněji.

Spal se mnou

Večer, než jsem šla spát, jsem vzala Frodovi pelech do ložnice. Dělala jsem to tak pokaždé, když byl manžel pryč. Měla jsem pak lepší pocit, že nejsem v pokoji úplně sama. Než jsem se vrátila z koupelny, Frodo už v něm spokojeně ležel a podřimoval.

Popřála jsem mu dobrou noc, on se na mě po očku podíval, a pak jsem zalezla do postele. Zhasla jsem lampičku na nočním stolku a zavrtala se do peřin.

Okno se otevřelo

I když jsem za sebou měla dlouhý den a byla jsem unavená, nemohla jsem usnout. Neustále jsem se převaloval z boku na bok. Mysl jsem měla zaplavenou spoustou myšlenek. Otevřela jsem oči, ale za okny byla úplná tma.

Na ulicích panovalo hrobové ticho, jen občas jsem zaslechla vzdálený zvuk motoru, to když na hlavní silnici projelo auto. Zrovna jsem zavřela oči, že se o spánek opět pokusím, když se silný vítr opřel do okna a otevřel ho dokořán.

Do místnosti náhle zavál proud chladného vzduchu a vynesl záclonu vysoko ke stropu. Síla závanu byla sice překvapující, ale byla jsem si jistá, že je to v důsledku změny počasí, která s sebou asi brzy přinese bouřku.

Pobíhal sem a tam

Frodo, který do té doby klidně podřimoval v pelíšku, se zvedl a začal neklidně pobíhat po místnosti. Bylo to divné, protože ho jen tak něco nerozrušilo. „Co se děje, kluku?“ Můj hlas prořízl ticho. „Pojď si lehnout ke mně,“ pokračovala jsem.

Frodo mi vždycky rád ležel u nohou. Tentokrát ale do postele nechtěl. Ani se na mě nepodíval. Jako by mě snad ani neslyšel. Za ta léta to bylo poprvé, co na mě nereagoval. Stále pobíhal bezdůvodně po pokoji a čenichal u země.

Když doběhl ke dveřím pokoje, stáhl ocas a odplížil se pryč na opačnou stranu ložnice. Zkusila jsem na něj znovu zavolat, ale bez úspěchu. Vůbec ke mně nechtěl.

Nebyli jsme sami

Vzápětí se ozvalo hřmění a pár vteřin nato se spustil silný liják. Froda občas bouřka rozrušila, to je fakt, ale nikdy se nechoval takhle. Většinou se ke mně spíš přitulil a chtěl hladit. Teď se po mně ani neohlédl.

Vstala jsem a šla se podívat na chodbu – byla tam tma a ticho. „Vždyť tam nikdo není, ty strašpytle,“ oslovila jsem Froda. Otočila jsem se a viděla, jak zalézá pod postel. To také nikdy předtím nedělal.

Napadlo mě, jestli mu náhodou něco není, tak jsem na něj začala přátelským hlasem mluvit a snažila jsem se ho vylákat z pod postele ven. Po dlouhých minutách se mi to nakonec podařilo. Držela jsem Froda v náruči, zatímco on se silně třásl.

Ohromeně jsem na něj zírala. A pak jsem to najednou taky ucítila. Někdo byl v pokoji s námi!

Říkal „skoč“

Kdosi stál za mými zády a šeptal mi do ucha: „Skoč z okna!“ S úlekem jsem se otočila. Nikoho jsem ale v místnosti neviděla. Zato ten hlas jsem slyšela zas a znova. Pořád dokola opakoval to samé: „Skoč! Skoč!“ Ložnice byla v horním patře.

Kdybych z okna vypadla, zcela jistě bych skončila několikačetnými zlomeninami, dost možná, že bych i umřela. Nemohla jsem se nadechnout, nohy a ruce mě vůbec neposlouchaly, v hlavě mi hučelo. Marně jsem se snažila hlas neuposlechnout.

Zachránil mě telefonát

Jako v hypnóze jsem vykročila k otevřenému oknu, když v tom zazvonil telefon. To je můj mobil na nočním stolku, uvědomila jsem si a snažila se na zvuk plně soustředit. V tu chvíli se Frodo rozběhl a skočil na to něco za mnou. Já jsem opět nabyla vědomí.

Rozsvítila jsem a sáhla po telefonu. Okno se prudce zavřelo a v ložnici opět nastal klid. Jo, a ten telefonát, to mi volala dcera, protože měla děsivý sen.

Agáta P. (50), Liberecko