Naše rodina držela vždy pospolu, ale jen do doby, než jeden z nás vyhrál v loterii. Potom už nebylo nic jako dřív.
Vyrůstala jsem v chudých poměrech a dokázala si vážit každé koruny. Nějaké vyhazování jídla nebo nakupování nového nábytku, když ten starý ještě sloužil, nepřipadalo v úvahu. K tomu samému jsem vedla i syna. Ten měl ale na všechno jiný názor. Hned po učilišti začal podnikat a dařilo se mu. Také, proč ne, byl pracovitý a šikovný. Byl vyučený truhlář a začal opravovat staré krámy ze skládky. Židle, příborníky, postele nebo kuchyňské stoly. Co, co někdo vyhodil, další bohatě zaplatil. Syn se časem oženil, postavil dům a narodily se mu dvě děti. Měli jsme dobré vztahy. Já hlídala vnoučata a snachu jsem měla moc ráda. Byla to hodná holka a mého syna moc milovala. Jenže, dobré bydlo každému nesvědčí.
Výhra nic dobrého nepřinesla
Syn nám narost, zpychnul. Začal se toulat, honit ženské a svoji hezkou rodinu zanedbávat. Mockrát jsem se s ním pohádala, ale nedbal. „Mami, dneska je jiná doba! Do mého života ti nic není!“ křičel na mě a vždycky za sebou prásknul dveřmi. Mně zůstaly jen oči pro pláč. Potom se stalo něco, o čem každý sní, ale málo komu přinese nějaké štěstí. Vyhrála jsem v loterii 200 000 Kč. Dneska bych to všem zatajila, ale tehdy jsem v té nečekané radosti svolala celou rodinu ke slavnostní večeři a tam jim to řekla. Myslela jsem, že se budou radovat, ale oni ne. „Tak to bys mi mohla půjčit, potřeboval bych něco zainvestovat do firmy,“ řekl syn a dal najevo, že to už je hotová věc. Snacha, do té doby tichá a skromná, se najednou také přihlásila o slovo: „Myslím, že bych ty peníze potřebovala víc já, než tady Pepa. Už dost dlouho mi nedal na živobytí ani korunu. Děti potřebují spoustu věcí, ale on rozhazuje jenom za ty svoje děvky!“
Zůstala jsem sama
Byla jsem v šoku. Ani jednoho z nich nenapadlo, že bych si ty peníze mohla nechat a přilepšit si ke svému malému vdovskému důchodu. Oni se tady hádali, jako bych tu ani nebyla. Vjel do mě vztek. „A ven! Když se neumíte chovat, běžte se hádat jinam!“ vyhnala jsem je a oni se zvedli a odešli. Hned jsem toho litovala, ale vyřčená slova už vzít zpět nejdou. Proplakala jsem řadu nocí a prosila syna Pepu i snachu o odpuštění. Byli neoblomní. Navíc se rozváděli. Snacha mi přestala půjčovat děti a odstěhovala se ke svým rodičům. Syn úplně zvlčil. Podnikání zanedbával, opíjel se a dělal dluhy. To jsem se dovídala od známých nebo dalších příbuzných. Na kontě mi ležely peníze, z kterých se nikdo neradoval a vlastně o ně ani nikdo nestál. Z mého života se stala jedna velká noční můra. Potom mi zavolala maminka mojí snachy: „ Asi byste to měla vědět, ale malý Pepíček měl ošklivý úraz. Leží v nemocnici a moc dobře to s ním nevypadá!“
Syna jsem našla opilého
Leknutím jsem nemohla ani dýchat. Můj vnuk, takový živý a veselý klouček, že je na tom zle? To nemůže být pravda! Hned jsem jela za ním do té nemocnice. Přijela jsem po návštěvních hodinách, ale pustili mě za ním. Všichni se tvářili moc vážně, a když jsem Pepíčka uviděla, pochopila jsem proč. Byl v bezvědomí, dýchal za něho přístroj a hadiček z něho koukalo snad nepočítaně. Byl celý obvázaný a tak bledý! Na kole vjel přímo pod auto a byl zázrak, že přežil. Sedla jsem si k němu a nezmohla se na nic jiného než na pláč. Za chvíli mě někdo pohladil po rameni. Snacha! Chodila za ním každý večer a trávila u něho noc. Přes den u něho byla její maminka. „Ví o tom Pepa? Vždyť je jeho táta!“ ptala jsem se a snacha jen pokrčila rameny: „Nemohu se mu dovolat, asi už má jiné číslo.“ Tak jsem se sebrala a jela za ním. Nejdřív jsem ho nemohla vůbec najít, až jsem ho vypátrala v jedné dost pochybné putyce. Byl v dost hrozném stavu. Špinavý, oteklý a opilý. Ani se mnou nechtěl mluvit. „Přišla jsi mě zase poučovat? Tak to můžeš klidně odejít. Nechci nic slyšet!“ zařval na mě od stolu a všichni ostatní se mi začali smát.
Synův úraz usmířil rodiče
Já se ale nedala. „Tvůj syn měl úraz. Co jsi to za otce, že nic nevíš? Kdy ses na svoje děti byl naposled podívat?“ zeptala jsem se ho a on rázem vystřízlivěl. Bylo vidět, že se stydí. Hned druhý den jel za synem. Na hádky a výčitky nebyl čas. Střídal se u synova lůžka se snachou a také začal pomáhat s mladším synem Tondou. Snacha byla tak hodná a nechala ho bydlet u sebe a svojí maminky, aby nemusel za dětmi dojíždět. Když Pepíček po několika týdnech otevřel oči, byli jsme všichni radostí úplně bez sebe. Ale neměl ještě zdaleka vyhráno. K jeho uzdravení nás čekala dlouhá a trnitá cesta. Musel několikrát denně cvičit, potom jet do lázní a mezi tím prodělat ještě několik náročných operací. Byl statečný a nikdy si na nic nepostěžoval. Pepíčkův úraz nás všechny zase sblížil. Jeho rodiče si uvědomili, že není na světě nic důležitějšího, než zdraví jejich dětí. A moje peníze? Konečně se hodily. Mohli jsme Pepíčkovi pořídit tu nejlepší rehabilitaci a pomůcky, co se daly sehnat.
Romana B. (59), Znojmo
