Samota je smutná. Našla jsem si kamarádky v mém věku a chodila s nimi nejprve za kulturou, pak sbírat bylinky za úplňku…

Když žena, která nikdy neměla děti, ovdoví, nemá nikoho. Do práce jsem sice chodila, ale nikdy jsem si kolegyně k tělu nepouštěla. Ven jsem chodila pouze s manželem – na jeho večírky, do divadla, na koncerty. Nikdy jsme neměli žádné zvíře.

Manžel si je nepřál, a já jsem to přijala. Ve chvílích, kdy byl manžel na služebních cestách, já doma pěstovala kytičky. Kdyby nebylo manželovy rodiny, nebyla bych schopná zařídit záležitosti ohledně jeho pohřbu. Hned druhým dnem nastalo v mém životě ticho.

Byla jsem v důchodu, tak jsem nikoho nezajímala. Moje samota mi najednou začala vadit. Najít si tak nějakou spřízněnou duši! Vyrazila jsem se do kavárny, v níž jsme s manželem občas sedávali.

Na kousek řeči

Zrak mi spočinul na čtyřech starších ženách, které se náramně bavily. Musely to být dobré kamarádky. Špicovala jsem uši, o čem jde řeč. Seděla jsem ale příliš daleko. Cesta na toalety vedla kolem nich. Zvedla jsem se proto a vypravila se pomalým krokem kolem.

Povídaly si o kytičkách, které zajímaly i mě. Probíraly rýmovník a kde jej sehnat. Moje srdce zajásalo. Měla jsem ho doma tolik, že jsem nevěděla, co s ním. A tak jsem navázala hovor.

Hlas se mi při prvních slovech chvěl, ty ženy se na mě ale dívaly s úsměvem a pozvaly mě mezi sebe. Za hodinku jsem se už smála s nimi. Dámy mě pozvaly na večerní posezení při kávě k jejich dobré známé.

Kytičky nás spojily

Když jsem dorazila na místo, čekala mě skupina pěti žen. Majitelka mě hned vedla na svou terasu, která sloužila jako skleník. Byla to úžasná soukromá botanická zahrada, ve které se to různými i cizokrajnými rostlinami jen hemžilo. Byla to nádhera! Ale co víc!

Létali tam motýli, které jsem z našich luk neznala a zahlédla jsem najednou dokonce andulku, která volně lítala. V tom nejhezčím zákoutí bylo posezení. Usadily jsme se kolem velkého stolu. „Dáme karty?“ zeptala se ta žena. Já vrtěla hlavou, že je neumím.

Však se to rychle naučíš. Nedala se.

Karetní dýchánky

A tak jsem začala karbanit. Hned první den jsem se zabrala do hry, až jsem zapomněla na čas. Dala jsem si dokonce i borůvkový likér, který mi nabídly. Domů jsem odjížděla v pozdních nočních hodinách a těšila se, jak se za týden sejdeme zas.

Povídání o kytičkách předcházelo kartám, během nichž jsme popíjely likér od jiné z přítomných dam. Co ale přinesu já, až na mě dojde řada? Vzpomněla jsem si na jednu z bývalých kolegyň. Nosila do práce likéry z bylinek, tak jsem jí zavolala.

Byla překvapená, že mě slyší. Byla taky sama, vdova a její syn v cizině. Na další sezení jsme přišly spolu. Nikdy bych nevěřila, že se ze mě na stará kolena stane společenský a veselý člověk.

Asi doháním to, co jsem zanedbala, ale cítím se šťastná a hlavně – zdravější. Inu veselá mysl, půl zdraví!

Viola (65), Praha