Byla taková vždycky, všichni jsme ale doufali, že se toho nešvaru zbaví, až bude mít rodinu a dítě. Opak byl pravdou.
Když byla Milena malá, neměli jsme v našem společném pokoji nikdy pořádek. Byla jsem z toho nešťastná, protože já byla pravý opak. Rodiče věřili, že se jednou sestra změní, až se vdá a bude mít děti. Když se tak stalo, nepamatuji si, že by obíhala zuřivě byt s prachovkou a vysavačem a nadávala dětem, že někde nadrobily nebo nechaly ležet ponožky na zemi. Bylo to pro ně příjemné, protože ostatní děti si na své matky stěžovaly, jak je pérují za každý drobek, a jaká je to otrava, když se doma nemůžou cítit jako doma. Vyloženě binec v tu dobu sestra ale taky doma nemívala, nikdy jsem se nemusela štítit zapatlaného umyvadla, když jsem k ní přišla. Jen se přes židli vršilo oblečení, případně se nádobí umylo až když byla nálada.
Byli šťastná rodina
Žili si tak trochu v duchu hesla: “Bordel v bytě, šťastné dítě!” Moje děti těm jejím záviděly. Což mi bylo občas líto, protože jsem za svou dřinu v domácnosti nedostávala patřičný vděk. Když ale naše děti odešly z domova a když zemřel můj manžel a krátce na to i ten sestry, rozhodly jsme se, že se sestěhujeme do jediného bytu, abychom ušetřily. Už dva měsíce po našem společném soužití jsem ale začala litovat. Na kuchyňské lince nechávala sestra páté přes deváté. Neumyté nádobí, zbytky jídla, sporák politý, nikde ani kousek místa. Podobně vypadal i stůl. Jen jsem po ní chodila a uklízela.
Už není cesty zpět
Po jejím pokoji byla rozmístěná snad celá sestřina garderóba, všude prach, podlaha lepila. Sestra argumentovala tím, že jí nebylo dobře a nezvládala nic dělat. Tak jsem se to snažila uklízet já. Občas přijela neteř a mamince pokoj vygruntovala. Jenže o dva týdny později jako by se to nikdy nestalo. Opět byl její pokoj jako po výbuchu. A začalo to být ještě horší. Sestra začala do bytu nosit všechno, co zahlédla u kontejnerů a co se nám prý mohlo hodit. V tu chvíli jsem začala cítit zoufalství. Snažila jsem se sestře domluvit, ale marně. Dostala jsem se tak ve stáří do pasti, ze které se dostanu jen stěží ven, protože sestru do ústavu dát nechci. Jak to bude, až už na to všechno nestačím?
Jitka (76), Přelouč
