Držela jsem diety, nakupovala v obchodech se značkovými oděvy, pravidelně chodila do kadeřnického salonu. Když pak přítel odešel za mnohem mladší ženou, řekla jsem si: “A dost!”
V časopisech se píše, že by se ženy měly snažit vypadat mladší, než doopravdy jsou. Také jsem to dělala, jenomže když mi zemřel manžel a když ode mne o několik let později utekl přítel k ženě, které ještě nebylo ani třicet, zahořkla jsem. Rozhodla jsem se, že už se chlapům nebudu podbízet a zestárnu v klidu a bez zbytečných pokusů o nějaké hloupé omlazování. To věčné držení diet či pobíhání po obchodech s oděvy, bižuterií a kosmetikou už mi lezlo na nervy. Co je špatného na tom, přirozeně zestárnout? Ze dne na den jsem došla k názoru, že já to takhle udělám. Stalo se to v den, kdy jsem ze schránky vytáhla svatební oznámení. Ten drzoun mi ho poslal! To už bylo moc. Stalo se to tři dny před mými sedmapadesátými narozeninami. Končím s chlapy, jsem na ně stará, předsevzala jsem si. A jak jsem řekla, tak jsem udělala.
Jako babička
Když mě přijeli navštívit dcera s manželem, málem mě nepoznali. Dcera vyvalila oči a zeť zalapal po dechu. Nenapadlo mě, že je moje vizáž tak uzemní. Během pouhých několika týdnů jsem se změnila. Přestala jsem se snažit nacpat se každé ráno do džínů, tak jako dřív. Místo toho jsem se oblékala do zástěrovité sukně a haleny připomínající pytel. Bylo to pohodlné oblečení. Přestala jsem nosit podpatky, prý ničí nohy. I moje obuv byla pohodlná. Delší dobu jsem nenavštívila kadeřníka, a tak se barva vlasů, do té doby kaštanově hnědých, zvolna vracela k myší šedi. Když jsem se odvážila pozorně se na sebe zahledět do zrcadla, vyjekla jsem. Pak jsem přemýšlela, komu se podobám, a brzy jsem na to přišla. Podobala jsem se svojí vlastní nebožce babičce!
Co dělám špatně?
Dcera si myslela, že jsem nemocná, známí mě litovali. Kolegyně, která pracovala u nás na poště u vedlejšího okénka a proslula upřímností, mi přišla říct, že pokud nemám peníze na kadeřnici, že mi půjčí. Evidentně jsem vzala přirozené stárnutí za špatný konec. Vymklo se mi z rukou. Co dělám špatně? Vše vyvrcholilo, když přišel k nám na poštu, a dokonce přímo k mému okénku, spolužák ze základky Pepa. Nepoznal mě, já jeho hned. “Pepo,” povídám, “nevykej mi, proboha, to jsem já, Lenka, druhá lavice vpravo.” Dlouho vzpomínal, pak si snad vzpomněl. Fešák Pepa byl rozvedený a nedávno se přistěhoval do našeho městečka. Když přišel na poštu podruhé, nepoznal mě zas. Skončila jsem totiž s přirozeným stárnutím a navštívila kadeřníka, obchod s mladou módou a značkovou obuv. K svačině už jsem neměla chleba se slaninou, ale bílý jogurt. Jinak bych Pepu neulovila, to jistě chápete.
Lenka M. (59), Jičínsko
