Mým největším koníčkem je kino a divadlo. Na drahé vstupenky ale nemám peníze, Tak mě napadlo si nějaké natisknout.
Do kina jsem celé dětství chodila s dědou. Trpělivě se mnou zhlédl všechny pohádky a později i kovbojky a westerny. Dodnes si pamatuji ten skvělý pocit, když se v sále zhaslo, roztáhla se opona a rozzářilo plátno. Ta nádhera, vidět kreslenou Sněhurku, Popelku nebo později Planetu opic! Vášeň pro kino se později rozšířila i na divadlo, kam mě zase pro změnu brala babička. Spolu s ní jsem zhlédla snad všechny opery, co existují. Zpočátku jsem se nudila a toužila po svých pohádkách, ale později jsem tomuto žánru přišla na chuť. K tomu samému jsem svědomitě vedla i děti, ale dávaly přednost sportu a já je do ničeho nechtěla nutit. Tak, dokud nevyrostly, byly moje návštěvy kina i divadla sporadické a závislé na hlídání. Těšila jsem se, že až budu v důchodu, všechno si vynahradím.
Na drahé lístky jsem neměla peníze
Vůbec mě ale nenapadlo, že ceny vstupenek budou tak vysoké, že si nějaké návštěvní „orgie“ nebudu moc dovolit! Kamarádka neměla pro moje fňukání příliš pochopení: „Prosím tě, dneska se dá všechno stáhnout na internetu, nebo si kup DVD!“ Měla pravdu, ale pro mě to nebylo ono. Toužila jsem po vůni plyšových sedaček a atmosféře sdílení. Prostě, sedět sama doma před obrazovkou pro mě nebylo tím samým, co jsem zažila v kině či divadle! Snažila jsem se šetřit na jídle i oblečení, dokonce jsem si nevyzvedla ani léky na vysoký tlak, protože na ně byl velký doplatek. Ale stejně jsem neměla šanci alespoň 2krát týdně někam jít. A tak se mi v hlavě zrodil plán. Lístky si zfalšuji! Četla jsem totiž detektivku o padělatelích peněz a napadlo mě, že bych něco podobného mohla zkusit s těmi vstupenkami. Starých jsem měla schovaných dost. Z nejrůznějších divadel i kin. Stačilo jen změnit název, uvést správnou cenu a párkrát v knihovně, na veřejné kopírce překopírovat.
Jsem odborník na falšování
Nebylo to dokonalé, ale já se časem zlepšila. Správný papír a dobrý tisk udělaly svoje. V tlačenici těsně před představením nebo promítáním nikdo nic nepoznal! Zbývalo jen počkat, která místa zůstanou volná a tam se uvelebit… Přiznávám, trochu výčitek jsem zprvu měla, ale potom jsem si řekla, že to mám takový bonus k důchodu. Soukromou valorizaci! A tak, zdokonalena ve své činnosti jsem si natiskla lístky i na nejrůznější výstavy, koncerty a dokonce i permanentku do krytého bazénu. „Nebojíš se, že tě chytnou?“ ptala se kamarádka starostlivě poté, co jsem jí darovala vstupenku a po představení přiznala barvu. Byla v šoku, ale potom si zvykla. Na její otázku odpovídám pravidelně NE. Nebojím. Do vězení mě nezavřou a trocha ostudy mi za tolik hezké zábavy stojí.
Ivana P. (59), severní Čechy
