Kdybych toho nebyla svědkem, nevěřila bych tomu. To, co se na první pohled může zdát naprosto absurdní, se může někdy skutečně stát. Svému osudu zkrátka neutečeme.

Celý život dělám účetní. Do prvního zaměstnání jsem nastoupila hned po škole a byla tam až do mateřské. Pak jsem se na totéž místo nakrátko vrátila, ale jelikož se mezitím vystřídalo vedení i někteří kolegové, už to zkrátka nebylo „ono“.

Ta přátelská a uvolněná atmosféra byla pryč, a tak jsem raději dala výpověď a našla si práci v jiném podniku. Mezi nové kolegy jsem rychle zapadla a stala jsem se součástí skvělého pracovního týmu i party bezva lidí.

Pracuji zde přes deset let a stále do práce chodím ráda, což v dnešní době může říct jen málokdo.

Četla lidem z ruky

Za tu dobu se na našem úseku vystřídalo poměrně dost lidí, ale takové to pevné jádro zůstává. Před třemi lety k nám nakrátko přibyla kolegyně Tereza. Všechny nás zaujala tím, že se věnovala esoterice, horoskopům, numerologii a věštění. Byla tím úplně posedlá.

Pořád četla různé knížky, články v časopisech i na internetu, dokonce i cizojazyčné. Časem jsme se dozvěděli, že její teta, která pochází ze Slovenska, je uznávanou kartářkou a že tohle nadšení nejspíš Tereza podědila po ní.

Svěřila se nám, že se tomu věnuje už od střední školy a že mnoha lidem vypracovala na základě údajů rozbor osobnosti nebo jim vyložila karty, četla z ruky a podobně. Když jsme se jí zeptali, zda její předpovědi vyšly, řekla, že z devadesáti procent ano.

Zvědavost byla silnější

To mě zaujalo. Do té doby jsem na podobné výklady příliš nevěřila a nikdy jsem neměla potřebu ke kartářce nebo věštkyni jít, abych se dozvěděla, co mě v životě čeká. Teď to však bylo jiné.

Terezu jsem měla den co den na očích a navíc někteří z kolegů si od ní už nějaké rozbory či výklady udělat nechali, takže se za chvíli v kanceláři nemluvilo už o ničem jiném.

Moje zvědavost dozvědět se o své budoucnosti něco bližšího stále rostla, až jsem se jednoho dne také nechala zlákat a požádala jsem Terezu, aby mi rozbor osobnosti také vypracovala. Když mi ho pak předala, nestačila jsem se divit.

V drtivé většině věcí se trefila. A to mě skoro vůbec neznala!

Jejím věštbám se vysmíval

Jediný z kolegů, kdo vůči Tereze zaujímal odmítavý a pohrdavý postoj, byl náš dlouholetý kolega Jindřich. Bylo mu už skoro šedesát a Terezino šarlatánctví, jak to nazýval, považoval za hloupé a směšné. Jindra byl jejím přesným opakem.

Tvrdý realista, který věřil jen tomu, na co si mohl sáhnout. Zaměřil se vyloženě na materiální požitky, kultura nebo duchovní věci mu nic neříkaly. Nebyl ale zlý nebo zákeřný, jen si prostě tvrdohlavě stál na svém.

Poslouchat ho, jak se hádá nebo spíš horlivě debatuje s Terezou, bylo pro nás ostatní vždycky zážitkem.

Smrt přijde brzy

Jednoho dne to dospělo až k tomu, že Jindra chtěl od Terezy vědět, kdy a jak zemře. Připadalo nám to jako nebezpečná hra a říkali jsme Jindrovi, ať neblbne. On ale stál na svém a Tereza nakonec taky souhlasila.

Na základě obdržených údajů pak Jindrovi pověděla poměrně neuvěřitelnou věc. Prý zemře předčasně, do pěti let, a bude to jeho vlastní vinou. Zatímco my ostatní jsme se zděsili, Jindra se začal smát. Tvrdil, že větší hloupost nikdy neslyšel.

Pár dní se o té předpovědi v kanceláři ještě dost hovořilo, ale potom přišly jiné, pracovní starosti. A když Tereza půl roku poté z firmy odešla, už jsme o tom nemluvili.

Na věštbu se zapomnělo

Jindra u nás zůstal ještě dlouho, výpověď podal teprve loni na jaře, když se mu začal rozjíždět jeho vlastní byznys. I nadále se u nás ale jednou, dvakrát do měsíce zastavil, aby nás pozdravil a zeptal se, jak se všem daří.

Na tu smrtící prognózu si už nikdo z nás ani nevzpomněl. Já osobně jsem si myslela, že to Tereza řekla Jindrovi takhle schválně, aby ho vytrestala za jeho ironické a pohrdavé řeči.

Smuteční oznámení

Věřila jsem tomu až do chvíle, než se po firmě rozšířila zpráva, že náš bývalý kolega údajně zemřel. Nejprve mě napadlo, že je to jen hloupý žert, ale když přišlo smuteční parte, došlo mi, že je to vážně pravda. Byla jsem v šoku.

Vždyť ještě nedávno tu byl Jindra na návštěvě a překypoval energií i zdravím. Co se mu jen mohlo stát? Musela jsem to zjistit. Už jen pro to, abych věděla, jestli bývalá kolegyně měla se svojí věštbou nakonec pravdu.

Nešťastná nehoda

Asi před třemi měsíci jsem zašla na Jindřichův hrob. Chtěla jsem mu tam dát květiny a zapálit za něj svíčku. Už jsem byla na odchodu, když jsem si všimla, že k hrobu přichází jeho žena. Pozdravily jsme se a popřála jsem jí upřímnou soustrast.

Pak mi to nedalo a jemně jsem se zeptala, jak Jindra vlastně zemřel. Pověděla mi, že se utopil v bazénu, který měla jejich rodina za domem na zahradě. Údajně se prý vrátil opilý pozdě v noci z nějaké oslavy a do bazénu nejspíš nešťastně spadl a utopil se. Jak to bylo doopravdy se už nejspíš nikdy nedozví.

Nemýlila se

Objala jsem ji a řekla, že je mi to moc líto. Jindru jsem znala za ta léta dobře a přesto, že měl svoje vrtochy, tak to byl fajn chlap. Pozvala jsem ji na kávu, kde jsme společně zavzpomínaly na muže, kterého jsme znaly.

Když jsem se vracela domů, uvědomila jsem si, že Tereza měla se svojí předpovědí pravdu – Jindra skutečně zemřel do pěti let a navíc i vlastní vinou.

Libuše R. (54), Dvůr Králové nad Labem