Kdybych se mohla vrátit zpět v čase, udělala bych všechno proto, abych si své problémy vyřešila sama. Pak bych byla zase svobodná a v pohodě.
Vdávala jsem se ve věku, kdy už některé mé kamarádky byly babičkami. Na chlapy jsem nikdy neměla štěstí, a když jsem potkala Matěje, přišlo mi to jako zázrak. Byl rozvedený, ale dalšímu manželství se nebránil. Tak jsem se v třiačtyřiceti dočkala svatby i já.
Prožili jsme spolu deset krásných let. Cestovali jsme, chodili na výlety, četli spolu knihy, koukali na filmy… Krásně jsme si rozuměli a bylo nám spolu nádherně. Prožila sem s Matějem deset úžasných let. Jenže pak jednoho dne jeho srdce dotlouklo.
Všechno hezké jakoby pro mě skončilo. Byla jsem sama a po tak krátké době…
Hlásily se o dědictví
Už na pohřbu se ke mně jeho dcery a bývalá žena chovaly strašně, jako bych byla nějaká poběhlice, která ho chudáka pobláznila. Netrvalo dlouho a začaly uplatňovat své dědické nároky.
Matěj sice zanechal závěť, jakoby tušil, čeho je jeho bývalá s dcerami schopná, jenže nepočítal s tím, že ty harpyje závěť napadnou. Řízení se táhlo, šlo i o byt, který jsme si společně koupili a nakonec to pro mě nedopadlo úplně dobře.
Po pravdě řečeno jsem upadla tak trochu do dluhů. Dost mě stál právník, napůjčovala jsem si, a nezdědila dost, abych to mohla pořádně vrátit. Navíc jsem se psychicky sesypala.
Na nemocenské jsem byla čtyři měsíce, pak jsem se se zaměstnavatelem „dohodla“ a odešla z práce. Odstupné, co jsem dostala, se rychle rozkutálelo. Novou práci se mi nedařilo najít, a já zapadala do problémů čím dál tím hlouběji.
Nutně jsem potřebovala peníze
A právě tehdy se mi ozvala Vanda. Byla to moje spolužačka ze střední školy. Byla dost zvláštní, ale bývala s ní legrace. Ozvala se vždycky tak jednou za tři až pět let. Párkrát mě pak vytáhla na kávu, někam do společnosti a pak se zase odmlčela.
Tentokrát byla ve skvělé náladě. Dařilo se jí, její firma šla nahoru, měla hned dva milence, a tak byla na koni. Když se mě zeptala co já, nechybělo moc a rozbrečela bych se. Vylila jsem si jí dušičku až do dna. Chvíli mlčela a pak se rozjela.
Že to takhle nejde, že si něco takového nezasloužím a že mi pomůže. „Peněz mám víc,,než stačím utratit. Půjčím ti, poplatíš všechna ty dluhy co tě trápí a bude. My dohodneme nějaký rozumný splátkový kalendář.
Můžeš mi dávat třeba jenom tisícovku měsíčně, prostě to uděláme tak, abys byla v klidu. No a až začneš zase normálně vydělávat, tak to půjde rychleji. Jen se neboj, všechno bude fajn…“
Ulevilo se mi
Připadalo mi to jako zázrak. V posledních měsících jsem nemohla spát, pronásledovaly mě noční můry, ale po tomhle rozhovoru jsem spala jako zabitá. Zdálo se, že přichází lepší časy. Druhý den za mnou Vanda přišla domů. Co šlo, to za mě splatila přes počítač.
Kvůli tomu ostatnímu jsme vyrazily do města. Vanda přímo sršela energií, očividně ji těšilo, že může pomáhat, ale přitom to dokázala zařídit tak, že jsem se necítila jako nějaký ubohý dlužník. Jenže to byl jen začátek. Uplynul nějaký čas.
Bylo to o víkendu,když mi Vanda zavolala, že se chystá na nákupy, abych vyrazila s ní. Byla jsem jí zavázaná, ale trávit slunečný den někde v obchoďáku se mi nechtělo.
Namítla jsem jí, že nemůžu nic kupovat, protože na to nemám, ale že bychom se mohly jít později projít. Odbyla mě, že nic kupovat nemusím, a že toho snad nechce tak moc… Takže jsem se oblékla a vyrazila.
Jednala se mnou jako s otrokem
Bylo to děs. Vanda neúnavně vymetala jeden butik za druhým, pořád si něco zkoušela a chtěla, abych hodnotila, jak jí to sluší a radila jí, co si má koupit. Byla jsem unavená, otrávená a přišlo mi to celé uhozené, ale do háje jsem jí poslat nemohla.
Vždyť mi přece půjčila peníze… Nejhorší bylo, že se zdálo, že ví, jak mizerně se cítím a snad si to ještě vychutnává. Měla jsem zlost, ale spolkla jsem jí a vlekla se do dalších a dalších obchodů. O týden později zavolala znova.
Tentokrát chtěla, abych ji doprovodila do kosmetického salónu. Nechtělo se mi. Zase. Už pěkně dlouho jsem nebyla u kadeřníka ani na manikúře, oblečení jsem kupovala v sekáči. Bylo mi jasné, že v salonu, kam chodí, se budu cítit jako onen pověstný nahý v trní.
Jenže Vanda se odbýt nedala. Skutečnost ještě překonala mé špatné tušení. Ano, byla jsem tam za Popelku. A nejen to. Vanda každému vykládala, jak špatně na tom jsem, jaká jsem chudinka a že nebýt jí, skončila bych na ulici, bez koruny, jako žebrák.
Myslím, že je blázen
Něco tak nepříjemného jsem ještě nezažila. Cestou zpátky jsem se jí snažila vysvětlit, že mi to bylo nepříjemné. „Tobě to vadilo?“ divila se naoko. „Jsi nějaká přecitlivělá. Řekla jsem jen pravdu. Neměla by ses stydět za to, že jsem ti pomohla.
Žádnou jinou tak dobrou kamarádku nemáš. Měla bys mi být vděčná…“ Cítila jsem se pod psa. A Vandě to, jak se zdálo, dělalo náramně dobře. Za týden se zase ozvala a pak znova a znova a znova. I když mi ta ženská pomohla, teď myslím, že je psychopat.
Nemine týden, aby mě nevytáhla někam, kde mě může ponižovat. Vykroutit se z toho nemůžu, zaplatila mé dluhy a dokáže mi to ošklivě připomenout. Nevím, jak dlouho zvládnu nechat ze sebe dělat kašpara. Ale dokud jí svůj dluh nesplatím, nemám na vybranou.
Františka L. (56), Mostecko
