Pořád se za něčím ženeme, až nám jednoho dne dojdou síly.
Dnes už jsem celkem v pohodě, ale před třemi roky jsem si prošla opravdovým peklem. Možná moje vyprávění pomůže někomu, kdo se ocitne v podobných problémech. Říká se tomu syndrom vyhoření. Měla jsem všechno. Ve svých pětačtyřiceti letech jsem zastávala důležitou pozici v zajímavém zaměstnání. Manžel byl hodný, pozorný a romantický, stejně jako když jsme se před lety poznali. Syn úspěšně studoval na vysoké škole, dcera na ni právě byla přijata. Zdraví mi sloužilo dokonale, finančně jsme byli zabezpečeni. A přesto to jednoho dne přišlo, nečekaně a zrádně.
Ve dne únava, v noci nespavost
Po jedné pracovní schůzce jsem se cítila strašně unavená. Seděla jsem ve své kanceláři, dívala se z okna a cítila, že to všechno nějak ztrácí smysl. Toho dne jsem odvolala další schůzky a místo domů jsem se rozjela autem za město. Nejhorší byl ten pocit, že se něco děje, že mi něco chybí, ale nevím co. V hlavě jsem cítila naprosté prázdno, opouštěly mě síly i vůle. Když jsem už potmě přijela domů, Richard, můj muž, si hned všiml, že nejsem v pořádku. Koneckonců, byli jsme spolu už čtvrt století a znali jsme se dokonale. Nedokázala jsem mu ale vysvětlit, co se to se mnou děje. V práci jsem se cítila ospalá, otrávená, bez zájmu. Doma jsem pak pro změnu nemohla usnout, často jsem probděla celé noci. Richard o tom moc nevěděl, ten vždycky spal jako zabitý a já se mu s nespavostí nesvěřovala. Vnímala jsem, že upadám do nějakého velkého problému, ale neměla jsem ani chuť cokoliv řešit. Připadala jsem si jako list hozený do řeky – proud života se mnou smýkal sem a tam a ze mě se pomalu stávalo jen tělo bez duše.
Hysterický záchvat
Můj stav se stále zhoršoval. Jednoho dne už jsem nebyla ani schopná donutit se jít do práce. Jen jsem seděla doma a hleděla do zdi. Tehdy už manžel zasáhl. Domluvil mi, abych navštívila nějakého odborníka, nejlépe psychiatra. Nevzpouzela jsem se, ale k té doktorce mě musel vysloveně dostrkat. Problémy, které jsem jí popsala, pro ni nebyly samozřejmě ničím novým nebo neobvyklým. Snažila se probrat se mnou všechna možná řešení. Poměrně brzy přišla na to, že hlavním důvodem mého stavu je nahromadění předchozího stresu, který jsem si neuvědomovala. Navrhla mi změnu práce. Chovala jsem se apaticky, nedala jsem najevo ani souhlas ani nesouhlas. Večer doma jsem ale pak měla záchvat zoufalství z toho, že se mi všechno hroutí. Bylo mi líto té pozice v práci, kterou jsem si vybudovala. Nechtěla jsem to jen tak zahodit, ale zároveň jsem netušila, jak pokračovat ve vyjetých kolejích. Ten vnitřní přetlak nakonec vedl k tomu, že jsem se definitivně zhroutila. Měla jsem hysterický záchvat a skončila v psychiatrické léčebně na pozorování.
Nechtělo se mi odtamtud
Vím, že to bude znít spoustě lidí divně, ale v léčebně jsem se najednou cítila lépe. Jako by ze mě spadla všechna ta odpovědnost za svůj život. Byla jsem tam s lidmi, kteří si procházeli něčím podobným jako já, včetně jednoho bývalého ředitele velké firmy. Můj stav se nezlepšoval ani nezhoršoval. Nechtěla jsem se ale znovu vydávat do světa za zdmi léčebny. Manžel i děti mě pravidelně navštěvovali a měli o mě starost. Klobouk dolů, jak to beze mě dokázali zvládnout – v péči psychiatrů jsem totiž strávila celý rok, než jsem byla opravdu schopná vrátit se zpátky do života. Dnes dělám celkem nenáročnou práci a užívám si drobné radosti života. Nekladu si žádné velké cíle, žiji tak trochu ze dne na den, ale už s úsměvem. Vím, že jsem ztratila celý rok, ale asi to tak muselo být. Vybudovala jsem si v sobě hranici, kterou už nechci překročit a v jejím rozsahu jsem teď šťastná.
Milada B. (48), Praha
