Říká se „dokud vás smrt nerozdělí“. U mě a Přemka to platilo do jeho posledního dechu. Naše láska byla silná, ale rakovina ještě silnější.
Přemka jsem poznala před pětačtyřiceti lety. To mi bylo dvacet šest let. Měla jsem dodělanou školu a hledala své první zaměstnání. Ten den byl velmi náročný. Už od brzkého rána jsem absolvovala štafetu pohovorů. Z některých jsem měla dobrý pocit, u jiných jsem věděla hned, že nemám žádnou šanci.
Dokonalý džentlmen
Cestou domů, nohy mě sotva nesly, jsem se zastavila v malé cukrárně. Objednala jsem si turka a větrník. „Sladké je na nervy nejlepší,“ říkávala vždycky moje babička. Když jsem zákusek spořádala a dopila poslední doušek silné kávy, požádala jsem o zaplacení. „To nechte na mě,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a srdce mi poskočilo. Přede mnou stál sympatický muž, zhruba v mém věku. Měl uhrančivý pohled, ve kterém jsem se ztratila. „Jsem Přemek,“ pokračoval. „Celou dobu vás pozoruju. Jste krásná.“ Nevěřícně jsem zamrkala. „Mohu vás doprovodit domů?“ Přikývla jsem. Přemek mi nabídl rámě a doprovodil mě až k zahradní brance. Cestou natrhal několik květin. Když se se mnou letmým polibkem na tvář loučil, vtiskl mi je do ruky. „Jsem Miriam,“ křikla jsem ještě za ním.
Řekli jsme si ANO
Druhý den jsem na zahrádce okopávala záhonky, když v tom jsem na trávě uviděla dlouhý stín. Vzhlédla jsem a při pohledu na známou tvář jsem se usmála. „Musel jsem tě vidět,“ řekl Přemek a usmál se na mě. „Jsem ráda, že jsi přišel,“ odpověděla jsem a v břiše mi zašimrali motýlci. Toho dne jsme spolu začali chodit. Neuběhl ani rok a s Přemkem jsme měli krásnou tichou svatbu pouze v okruhu našich rodin a nejbližších přátel. Dva roky od svatby se nám narodila dcera Anna a za další tři roky syn Marek. Založili jsme rodinu. Byli jsme šťastní, stále zamilovaní, vždy jsme stáli při sobě. Trvalo to celých čtyřicet let.
V dobrém, i zlém
Před sedmi lety do našich životů zasáhl krutý osud. Přemkovi diagnostikovali rakovinu hrtanu. Bohužel se jednalo o zhoubný nádor, velmi agresivní. Na okamžik, kdy mi o svém zdravotním stavu řekl, nikdy nezapomenu. Tón jeho hlasu a otupělý pocit, který mě spoutal a neopustil dodnes. Drželi jsme se za ruce, jeden druhému se dívali do očí a já mu tiše říkala, že to bude dobrý, že společně to zvládneme. Přitom on i já jsme někde hluboko uvnitř věděli, že jsou naše společné dny lásky a štěstí sečteny. Přemek podstoupil náročnou léčbu, která zahrnovala ozařování, operaci i chemoterapie. Rakovinu ale neporazil. Bojoval s ní dlouhých šestnáct měsíců. Za tu dobu chřadl a doslova mi mizel před očima. Zlé nemoci manžel nakonec podlehl. Zemřel před půl rokem. V mém srdci však bude žít věčně…
Miriam B. (72), Podkrkonoší
