Cestování a poznávání nových zemí a kultur je mojí vášní od studentských let. Až do nedávna jsem ale pro své dobrodružné výpravy neměla parťáka.
S krosnou na zádech jsem začala cestovat po naší malé republice ještě, když jsem chodila na střední. Byla jsem v partě lidí, kteří byli pro cestování a poznávání nových a zajímavých míst stejně zapálení jako já. Naše cesty byly většinou neplánované, řídili jsme se heslem „půjdeme tam, kam nás srdce potáhne“. Většinou jsme spali pod širákem, občas jsme přespali na nějaké levné ubytovně. Tímto způsobem jsme procestovali celé Česko i drtivou většinu Slovenska a Polska.
Byla jsem pořád na cestách
Kromě samotného cestování jsem měla vždycky slabost i pro fotografování. A tak jsem tyto své dva koníčky spojila do jednoho. Pokaždé, když jsem jela někam na cestu, vzala jsem si foťák. Fotila jsem všechno – samotná města, hrady a zámky, které jsem navštívila, ale i „obyčejnou“ přírodu. Cestování a fotografování mě naplňovalo. Stále jsem někam jezdila, a když už jsem byla doma, plánovala jsem, kam se vydám příště. Moji bývalí partneři nebyli pro výletování příliš zapálení, a tak moje vztahy nikdy dlouho nevydržely. Na jednu stranu mě to mrzelo, ale na druhou jsem si říkala, že nemá cenu být s někým jenom proto, abych nebyla sama. Však on se ten pravý ještě objeví, uklidňovala jsem se.
Beseda se studentům líbila
Loni na jaře mi zavolala kamarádka Milena, která učí na druhém stupni základní školy a zeptala se mě, jestli bych pro žáky nechtěla udělat takovou besedu. „Šlo by o to, že bys odprezentovala několik svých fotografií a studentům bys povyprávěla něco o zemích, které jsi navštívila. Samozřejmě bych ti za to něco zaplatila.“ Ani jsem se nemusela rozmýšlet a na nabídku jsem kývla. Sice jsem byla před hordou puberťáků krapet nervózní, ale po několika minutách jsem se uvolnila a řečnila, jako bych to dělala odjakživa. Přednáška měla úspěch a Milena řekla, že o ní poví i kolegům z jiných škol. Asi týden nato mi volalo neznámé číslo. „Prosím?“ řekla jsem do sluchátka. „Dobrý den, tady Petr. Dostal jsem na vás kontakt ohledně přednášek o cestování. Byl bych moc rád, kdybyste přišla i na naši školu.“ Hlas v telefonu byl moc sympatický a přátelský. „Velmi ráda,“ řekla jsem potěšeně a tak jsme si rovnou domluvili termín.
Osud zafungoval
Týden utekl jako voda. Stála jsem před Petrovým kabinetem a zrovna jsem chtěla zaklepat, když se dveře náhle otevřely. „Omlouvám se,“ řekl, protože jsem leknutím poposkočila. „Nejste náhodou Zdena?“ Přikývla jsem a muže před sebou si pečlivě prohlídla. Byl vysoký, s oříškově hnědýma očima a krásně se na mě usmíval.
„Jsem Petr,“ řekl a potřásli jsme si rukama. Zavedl mě do třídy a posadil se až úplně dozadu. Když přednáška skončila a já zodpověděla všechny dotazy, přišel ke mně. „Bylo to moc zajímavé,“ složil mi kompliment.
„Díky, mohla bych o tom vyprávět celé hodiny.“ Usmál se na mě. „Vážně? Moc rád bych si ještě něco poslechl. Pro cestování mám totiž velkou slabost!“ A tak jsem konečně našla partnera pro život a parťáka na cesty…
Zdena T. (47), Zlín
