Byla jsem zoufalá, když jsem viděla vykradený byt. Všechno bych oželela, ale ta jediná památka na maminku, kterou si zloději odnesli, mi drásala srdce.
Před dvěma lety jsme odjeli s manželem a dětmi na vysněnou dovolenou do Thajska. Bylo to naše velké životní přání, země, která nás přitahovala. Dlouho jsme na takovou dovolenou střádali a hledali výhodný zájezd, protože jsme neměli peněz nazbyt. Z mých dcer už jsou velké slečny, obě na střední škole, tak si s manželem vážíme každé chvilky, kterou trávíme společně. Proto jsme už nechtěli čekat a odkládat cestu na další rok – vždyť kdo ví, jestli si starší příští rok po maturitě nenajde přítele a nebude trávit volný čas raději s ním? Možná jedeme takto všichni čtyři naposledy? Bylo to nádherně strávených dvanáct dnů. Jenže po návratu nás čekal šok. Vykradli nás. Je to strašný pocit, když vkročíte do míst, která považujete za domov, a zjistíte, že tu byl někdo cizí, někdo, kdo se bezcitně přehraboval ve vašich věcech, kdo vám sebral to, co vám patří. Byla to strašná chvíle.
Děsivý návrat
Nemohli jsme se ubránit slzám, když jsme krok za krokem zjišťovali, co všechno už nemáme. Zloději odnesli všechno, co mělo nějakou hodnotu. Nechápala jsem, jak se jim to mohlo podařit. Ale před bandou profesionálních zločinců není žádný byt dost jistý. Policisté nám řekli, že to byla banda, která si vytipovávala náš byt, protože jsme byli na dovolené. Jak jsme se nadšeně chlubili, vyslechl si tu zprávu očividně někdo, kdo se zaradoval ještě víc. Říká se, že i stěny mají uši, a nikdy nevíte, kdo vás poslouchá. I když se tváří jako váš přítel. Přijeli v noci, do dodávky naložili vše, co se dalo odnést a zmizeli. Dávat dohromady seznam všeho, co odnesli, bylo nad moje síly. Co ale bylo pro mě ránou do srdce, byl zlatý přívěšek po mamince. Měla jsem ho jako vzácný amulet a ochránce, protože v něm byl její obrázek…
Šťastný návrat
Srdce mě bolelo tak, že jsem se bála pohnout. Všechno se dalo nahradit – televize, video, počítač, ale tahle vzpomínka, kterou moje maminka nosila, byla nenahraditelná. Po čase nám policisté oznámili, že bandu chytili. Na malou chvilku mi svitla naděje, že snad alespoň ten přívěšek dostanu zpět. Bohužel ale, z věcí, které ukradli u nás, už u nich nic nenašli. Manžel viděl, jak jsem nešťastná a tak si od policistů zjistil, odkud ti zmetci pocházeli. Trpělivě, několik měsíců objížděl zastavárny a bazary, až nakonec zlatý amulet po mamince objevil. Když mi ho přinesl domů, rozplakala jsem se a nemohla přestat. Byla jsem šťastná, že mám zase u sebe tu drahocennou památku na svou maminku.
Miroslava (48), České Budějovice
