Opakoval se stále dokola. Probouzela jsem se zbrocená potem a hrůzou. Dokonalá noční můra mi ukazovala místo, kde na mě čeká smrt.
V dětství jsem vyrůstala v romantickém prostředí Krušných hor. Návštěvníkům připadal tento kraj překrásný a život v něm nádherný. Nebylo ale tomu tak docela. V hororovém snu, který se mi v dětství zdával, jsem vždy utíkala před vzteklým psem nebo liškou, kteří na mě vyskočili z křoví. A vždy na stejném místě. To místo se nacházelo v blízkosti autobusové zastávky uprostřed polí na samotě. Náš dům stál na polovině cesty mezi dvěma zastávkami. Jedna byla dále, ale stála na návsi a moje cesta lesní pěšinou trvala jen chvíli. Ta druhá, kratší, vedla samotou a zastávka stála v místech, kde nebyl na dohled jediný dům.
Tajemný hlas
Vzteklina v těchto místech řádila celý rok. Teprve ve chvílích, kdy se začaly lišky potulovat po vsi, se začalo hovořit o nějakém nebezpečí. Tento sen by tedy nebyl nic zvláštního, kdyby se nesoustředil do jediného místa. A jak se ukázalo, bylo pro mě velkým nebezpečím. Prvním dramatickým setkáním zde byla opravdu liška. Kráčela jsem zkratkou v poli k zastávce, když tu jsem měla dojem, že na mě kdosi zavolal. Otočila jsem se. Nikoho jsem neviděla, a tak jsem pokračovala ve své cestě dál. Po dvou krocích se rozhrnula přede mnou tráva a z ní se vypotácela liška. Naštěstí pro mě mířila přes cestu. Zůstala jsem totiž stát jako uhranutá a nebyla schopna pohybu. Kdyby na mě ten tajemný hlas nezavolal a já se nezastavila, střetly bychom se.
Vrhl se na nás
Ten krásný den jsem opět šlapala svou zkratkou mezi poli. Zalezla jsem na zastávce do budky. Zadní stěna byla rozbitá, což mě zachránilo. Stála jsem zalezlá v rohu, zatímco vpředu u kraje budky stál neznámý muž. S velkou nedůvěrou jsem jej obhlížela. Stáli jsme tam sami dva a já přemýšlela, zda to není nebezpečný člověk, jak nás maminka varovala. Jak jsem tak z toho člověka nespouštěla oči, najednou se vedle jeho ramene vynořila hlava jelena. Krvavé oči, šílený výraz, nečekala jsem a rychle se protáhla rozbitou dírou a upalovala domů. Nebohého pána, kterého jsem podezírala, odvezli po střetu s jelenem do nemocnice.
Smrt v patách
Rozhodla jsem se na zastávku nechodit. Po nějaké době, tentokráte se svou mladší sestrou, jsme si ale jednou cestu opět zkrátily. Stály jsme tam, byla zima a autobus jel zřejmě dříve. Navíc začalo pršet. V tom nečase zastavilo u zastávky auto a muž v něm nám nabídl, že nás odveze. Lákadlo to bylo veliké. Bývaly bychom nastoupily, kdyby se ze zatáčky nevyřítil autobus. Měl zpoždění. Muž zabouchl dveře a odjel. Dva dny na to přijela do naší vesnice policie. Nedaleko byly nalezeny dvě zavražděné školačky. Jakmile se policisté dozvěděli náš příběh, okamžitě jsme pro ně byly důležité svědkyně. Tehdy jsme to se sestrou mohly být možná my, kdo by se domů už nikdy nevrátil.
Romana (43), Karlovarsko
