Moje jediné dítě pro mě bylo vždycky na prvním místě. Myslím, že jsem nebyla špatná matka a takový vděk jsem si na stará kolena nezasloužila.

Hodně lidí se obává, že zůstanou ve stáří sami. To ale nemusí být to nejhorší, co vás může potkat. Vdávala jsem se na svou dobu docela pozdě, kolem třiceti, bylo to proto, že jsem čekala na toho pravého. A tím byl můj manžel.

Opravdu jsem to tak vždycky cítila a nikdy ani na chvíli nepochybovala o tom, že právě on byl ten pravý. Byli jsme šťastné a dokonalé manželství, aspoň tak jsme to oba vnímali.

Nic nám nechyběla, ani ten chytrý a hezký syn, který nám dělal vždycky jen samou radost a my na něho byli pyšní. Nikdy s ním nebyl žádný problém.

Když dokončil náš Richard vysokou školu, říkali jsme si, že si určitě najde nějakou skvělou partnerku a už jsme se začali těšit na vnoučátka. Že to ale bude tak rychlé, jsme nečekali…

Konec šťastné rodiny

Rok potom, co nastoupil Richard do práce, přivedl do jiného stavu slečnu sekretářku. S manželem jsme si mysleli, že by bylo lepší, kdyby šla na potrat, ale syn o tom nechtěl ani slyšet. Tak se vzali a Zuzana se nastěhovala k nám.

Když se narodil malý Ríša, byli jsme s manželem moc rádi, že si děťátko nechali. Ale manžel si vnoučka moc neužil. Zemřel, když byly malému čtyři roky. Po jeho smrti jsem dala mladým nějaké peníze, aby náš domek trochu přestavěli.

Uvolnila jsem jim hezčí část a sama se stáhla do jediného pokoje s kuchyňským koutem a koupelnou. Zuzka začala chodit do práce a já se starala o malého. Jenže začalo odcházet zdravíčko i mně.

Za pár měsíců jsem na tom byla tak špatně, že hlídání malého divocha nebylo v mých silách. Chování mladých se začalo měnit. Nejdřív se mi jen vyhýbali, pak na mě začali být nepříjemní. I malý Ríša to od nich pochytil a odsekával mi.

Zuzana mi začala dělat různé naschvály. Občas se stalo, že mi najednou netekla voda, byl vypnutý plyn, abych si nemohla uvařit nebo v zimě topit. Když jsem se obrátila na syna, řekl mi, že jim platím málo na to, jak si tam bydlím jako královna.

Bylo mi strašně, myslela jsem i na to, že skončím se životem. Ale pak jsem náhodou potkala na středisku svou spolužačku. Zašly jsme na kávu a já se jí svěřila. „Milá Andulko, já dopadla podobně.

Už dva roky bydlím v pečovatelském domě, a je mi tam mnohem líp!“ Hned druhý den mě zavedla k sobě a já si začala zařizovat místo u ní. A i když nejsem na stará kolena doma, mám konečně klidné stáří.

Sama rozhodně nejsem, mám svou spolužačku Ivu, a ještě mnoho dalších fajn kamarádek v podobném věku a s podobným osudem.

Anna (74), Děčín