Před čtyřmi lety jsem si prošla opravdu špatným obdobím. Po dlouhé nemoci mi zemřel milovaný manžel, se kterým jsem prožila přes dvacet let. Byla jsem zničená. Pak ale do mého života vstoupil Roman a já opět pocítila štěstí a lásku…
Dlouho jsem se svými city bojovala. Snažila jsem se je potlačit. Nakonec mě ale láska k Romanovi celou ovládla. V jeho náruči jsem cítila klid, bezpečí a něhu. Měla jsem v něm oporu. Moje rodina to ale nedokázala pochopit. Matka mého zesnulého manžela mě odsuzovala a dokonce i synové se na mě dívali s opovržením. I já sama jsem v tom nějakou dobu „plavala“ a cítila jsem se špatně. Jako bych svého zesnulého muže zrazovala. Láska ale nakonec zvítězila. Každý člověk má přece právo na šťastný život…
Byl moje kotva
Můj manžel Luděk zemřel před čtyřmi lety. Strávili jsme spolu dlouhých třiadvacet let a musím upřímně konstatovat, že to bylo hezké manželství. Příliš jsme se nehádali, měli jsme spoustu společných zájmů i podobný pohled na život. Poznali jsme se na vysoké škole a nějakou dobu jsme byli jen dobří kamarádi. Možná i proto pak bylo naše manželství téměř bezproblémové. Byli jsme totiž především dobří přátelé a parťáci, vždy jsme se mohli jeden na druhého spolehnout.
Nemoc zaútočila
Rok a půl po svatbě se nám narodil syn Josef a tři roky poté ještě syn Jaroslav. Byli to hodní kluci. Ve škole se snažili, nikdy neměli žádné problémy. Oba úspěšně odmaturovali a dostali se i na vysokou školu. V době, kdy Luďkovi zjistili lékaři rakovinu, byli oba synové už dospělí. Josef bydlel s přítelkyní a Jaroslav pobýval část týdne na koleji a část doma. Když se o manželově stavu dozvěděli, byli stejně zničeni jako já. Oběma se nám ale snažili ze všech sil pomáhat, například obstarávali nákupy, zjišťovali možnosti léčby a podobně. Manželům stav byl ovšem velmi vážný. Kromě klasické medicíny jsme zkoušeli i různé alternativní léčby. Snažili jsme se myslet pozitivně a doufali jsme v zázrak. Jenže pokaždé, když už se zdálo, že je boj vyhraný, nemoc se zakrátko znovu objevila. Cítila jsem vztek, smutek, beznaděj. Nedokázala jsem pochopit, proč tohle muselo potkat zrovna nás…
Poslední hezké měsíce
Bylo to velmi náročné období, při kterém trpěla celá rodina, i když jsme se to snažili nedávat na sobě příliš znát. Všichni jsme se tvářili statečně a už kvůli manželovi jsme nijak neměnili zaběhnutý režim. Já jsem chodila dál do práce, starala se o domácnost a Luděk se po celou tu dobu snažil být veselý a užívat si života, dokonce pořád pracoval. Jelikož měl s kamarádem vlastní firmu, která velmi slušně vydělávala, tak jsme hodně cestovali. Dokud to jeho nemoc umožňovala, snažili jsme se navštívit všechny země a místa, která Luděk chtěl. Říkala jsem si, jaká je to škoda, že jsme spolu takhle necestovali i dříve. Pořád jsme se jen hnali za prací a povinnostmi a dovolené jsme odsouvali na „pak“. Bylo smutné, že jsme si to oba uvědomili, až když už bylo pozdě…
Smutek a bolest
Také oba synové se snažili zůstat pořád pozitivně naladěni, ale šlo to těžko. Bylo pro ně velice těžké sledovat člověka – otce, kterého milovali, jak pomalu chřadne a loučí se se životem. I když byl manžel statečný a snažil se bojovat, co jen to šlo, tak svůj boj nakonec prohrál. Období, které následovalo, bylo hrozné. Slovy nedokážu popsat, jak opuštěně, prázdně a zničeně jsem se cítila. I když jsem věděla, že Luďkův konec přijde, nesla jsem jeho smrt velmi těžce. Nebýt mých synů, kteří se o mě starali a byli mi velkou psychickou oporou, tak skutečně nevím, jak bych to zvládla. O to více mě mrzí, že na mě později zanevřeli…
Náhodné setkání
Přihodilo se to asi půl roku po manželově smrti. Ani ve snu jsem to nečekala a už vůbec jsem to neplánovala. Šla jsem zrovna ze hřbitova, kde jsem byla za Luďka zapálit svíčku, když mě na parkovišti oslovil cizí muž. Byl o něco starší než já, velice milý a sympatický. Prý se mu vybila baterka v autě, zapomněl si doma telefon a potřeboval by zavolat synovi, aby pro něj přijel. Půjčila jsem mu tedy svůj, aby mohl synovi zavolat a domluvit se s ním. Když spolu domluvili, telefon mi vrátil a zeptal se, jak by mi mohl poděkovat. Řekla jsem, že o nic nešlo, ale on trval na svém. „Tak pojďte alespoň na kávu,“ nedal se odbýt. Nakonec jsem jeho pozvání přijala.
Nenechal se odradit
Když jsme s Romanem seděli nad šálky s kávou a příjemně si spolu povídali, vůbec mě v ten moment nenapadlo, že by mezi námi mohlo něco vzniknout. Sice se mi líbil a jeho společnost mi byla příjemná, ale na podobné věci jsem v tu dobu ještě neměla myšlenky. Když jsme kávu dopili a vrátili se na parkoviště, už tam byl jeho syn. Tak jsem se rozloučili a já jsem odjela. Za dva dny mi volalo neznámé číslo. Zvedla jsem to a na druhém konci se ozval Roman. Povídal, že se mu setkání se mnou moc líbilo a že by mě opět rád viděl. Pozval mě na večeři. Nejprve jsem odmítala, ale on byl opět neústupný, takže jsem nakonec kývla.
Láska přišla nečekaně
S Romanem jsme se sešli v příjemné italské restauraci a zapovídali jsme se na celé čtyři hodiny. Nechápala jsem, co se děje, ale něco mě k němu silně přitahovalo. Nakonec jsme se začali vídat denně, i když jsem se zpočátku hodně bránila. Po pár měsících jsme se do sebe zamilovali. Stejně jako mně, i Romanovi před lety zemřela žena, takže měl pro moji situaci pochopení. Rozuměli jsme si ale i ve spoustě dalších věcech. Navíc jsem vedle něj měla pocit jistoty, opory a také jsem se po dlouhé době cítila opět šťastná. Nejdřív jsme o našem vztahu řekli jeho dětem, které situaci vzaly klidně a byly rády, že je táta šťastný. U nás doma jsme ale tvrdě narazili. Moji synové neměli absolutně žádné pochopení a nemají ho doteď. A tchyně? Ta se mnou od té doby nemluví a opovrhuje mnou…
Andrea F. (52), Praha
