Ta tragédie se už odehrála před mnoha lety. Přesto je důležité vědět, jak to tehdy doopravdy bylo. Už kvůli mým vnučkám.
Přede mnou stál mladý, ni ne třicetiletý policista, detektiv. Docela mi připomínal mého syna. Svým odhodláním a nadšením pro věc. Pustil se totiž do nového vyšetřování už dávno zapomenuté kauzy. Smrti mého syna. Bylo to před dvaceti lety, kdy se v naší rodině odehrála strašlivá tragédie.
Miloval bojová umění
Můj syn Patrik byl tehdy na jakémsi kurzu přežití nebo jak se to jmenovalo, přesně už nevím. Miloval zbraně, vojenskou techniku, bojová umění a chlapy, co dokážou přežít v jakékoli situaci. Není proto divu, že se do kurzu přihlásil s nadšením sobě vlastním. Tentokrát odjel na čtrnáctidenní cvičení. I přesto, že ho čekala svatba s Marcelkou. Bral to jako takovou rozlučku se svobodou. Věděl, že jeho poněkud drsňácké koníčky budou muset jít v nejbližší době trochu stranou.
Láska na první pohled
S Marcelou v té době chodili už dva roky. Byla to velká láska. Taková ta na první pohled. Skutečně to existuje. Od první schůzky věděli, že chtějí být spolu. Když navíc zjistili, že Marcela čeká dítě, neváhali ani minutu. Začala se chystat svatba. V průběhu příprav se navíc ukázalo, že Marcela pod srdcem nosí hned dvě děti. Dvojčátka. Radost to byla obrovská. Jen kdyby do toho nepřišlo to osudové cvičení.
Strohé oznámení
Patrik byl pryč sotva týden, když u nás zazvonili. Oznámili nám tragickou událost. Patrik se prý při manipulaci se zbraní nešťastnou náhodou smrtelně zranil. V prvním momentě jsme nikdo nechtěli uvěřit, že to může být pravda. Přece to musí být vše na takovém kurzu dobře zajištěné. Nehledě na to, že Patrik se zbraněmi uměl zacházet naprosto bezpečně.
Následovalo vyšetřování
Celý případ se vyšetřoval. Pracovalo se s verzí, že šlo o nešťastnou náhodu. Pak se objevilo podezření, že syn spáchal sebevraždu. Proč? Proč by to dělal, vždyť ho čekala svatba a těšil se na svá dvojčátka. Vyšetřování ale skončilo a s námi se už nikdo nebavil. Ani my tehdy dál nepátrali. Měli jsme vlastních starostí dost. V rodině jsme místo svatby uspořádali pohřeb. A všichni jsme se snažili tu hrůzu přežít. Hlavně kvůli těhotné Marcelce.
Hrozil jí potrat
Moje téměř snacha se sesypala. Opravdu na tom byla velmi špatně a zdálo se, že ty vypjaté emoce nepřežijí ani dvojčátka. Marcelka skončila proto v nemocnici, kde se snažili ji i nenarozené děti zachránit. Všichni jsme se třásli strachem. K těm miminkům jsme se totiž upnuli. Bylo to to naše poslední spojení s Patrikem. Potřebovali jsme, aby alespoň ty mrňouskové přišli na svět a žili.
Anna a Patricie
Nakonec vše dobře dopadlo a narodila se nám krásná dvojčátka. Úžasné, zdravé holčičky Patricie a Anička. Okamžitě se staly středobodem života obou rodin. Zejména nás, babiček. Předháněli jsme se, která bude kdy hlídat. Div jsme se kvůli tomu nepohádali. Čas plynul a holčičky se začaly shánět po tatínkovi. Museli jsme jim říct, že tatínek zemřel. Moc to tehdy ještě nechápaly, ale alespoň znaly odpověď na svou otázku. A nejen na svou.
Děti poví, co slyší
Začaly chodit do školky a pak do školy. Jednoho dne přišla dvojčata s pláčem domů. Prý jim jeden spolužák řekl, že jejich táta neumřel nešťastnou náhodou, ale proto, že se zasebevraždil. A zabil se prý proto, aby si nemusel vzít Marcelu. A dodal ještě, že Patricie a Anička nejsou jeho. Bylo to strašné. Jak jsme měli vyvrátit tak šílenou pomluvu? Chlapec, který to holkám řekl, za nic nemohl. Papouškoval jen to, co slyšel doma od dospělých.
Na chvíli byl pokoj
Holky nakonec uvěřili našemu tvrzení, proti pomluvám, co slyšely od spolužáka. Na chvíli byl pokoj. Pak si ale Marcela konečně, po deseti letech od smrti Patrika, našla přítele. Moc jsem jí to přála. Vždyť jsem jí už dlouho přemlouvala, ať nezůstává sama. Že by to ani Patrik nechtěl. A tak se teď zdálo, že se konečně objevil ten pravý. Bohužel Patricie a Aničkou novou situaci nezvládly.
Dělaly samé naschvály
Holky Petra, tak se Marcelin přítel jmenoval, přímo nenáviděly. Ignorovaly ho, dělaly mámě různé naschvály. Začínala u nich puberta a žádné domluvy na ně nezabíraly. Petr byl sice trpělivý, ale to věčné domácí dusno vydržel jen tři roky. Pak zmizel jak pára nad vodou. Hrozně jsem se na vnučky zlobila. Ale zároveň jsem je litovala. Viděla jsem, že stále nemají jasno, co se stalo s jejich tátou. A jak to všechno bylo, když s ním jejich máma chodila.
Objevila se pomocná ruka
A pak se asi před rokem a půl náhle ozval ten vyšetřovatel. Takový mladý klučina, který v archivu sáhl zrovna po tomto případu a něco ho na něm zarazilo. Byl to takový buldok, který šel za svým cílem. A uspěl. Tehdy Patrik ani nespáchal sebevraždu, ani se kvůli své nešikovnosti sám nezastřelil. Zastřelil ho jeden z kolegů. Ano, byla to nešťastná náhoda, ale tehdy to vedoucí kurzu nepřiznali. Nechtěli mít zbytečné komplikace navíc kvůli bezpečnostním pravidlům, nechtěli i pokazit pověst.
Na nás ohledy nebrali
Díky tomu naše rodina dvacet let prožívala peklo. Ale teď, když známe pravdu, se nám všem aspoň trochu ulevilo. Především vnučky už nešpekulují o tom, zda se rodiče milovali nebo, zda byl jejich otec sebevrah.
Agáta H. 68), Mělník
