Vydá-li se člověk dál od civilizace, neměl by podceňovat náhlé změny v přírodě.

S Michalem, mým partnerem, kterého jsem si našla po rozvodu, jsme patřili spíše ke svátečním turistům. Mnohem bližší než příroda nám byly hrady a zámky. Na výlety jsme jezdili často, ale většinou jsme zůstávali ve městech.

Proto mě jednoho dne překvapilo, když Michal navrhl dovolenou v horách. Jednoho podzimního dne jsme se tedy vydali na Slovensko, do Nízkých Tater.

Neshodli jsme se, kudy jít

Toulání po horách nás docela zmáhalo, oba jsme už měli přes padesát let a na nějaký pravidelný dlouhý pohyb jsme nebyli zvyklí.

Přesto jsme před sebou navzájem dělali „hrdiny“ a do hotelu jsme se vraceli pokaždé hodně unavení, ale hrdí na to, že jsme žádnou túru nevzdali v polovině. Šestý den pobytu jsme se vydali do zatím nejodlehlejších míst, do opravdové divočiny.

Když jsme ráno vycházeli, svítilo podzimní sluníčko, ale později se začalo počasí kazit. Změna přišla rychle. Drobné mrholení se ještě dalo přestát, horší bylo, že padla mlha, která stále houstla. Rozhodli jsme se raději vrátit zpátky.

Zjistili jsme ovšem, že máme problém. Kvůli počasí jsme ztratili orientaci. Oba jsme měli naprosto rozdílnou představu, kudy vede cesta do hotelu. A protože jsme ušli nejméně deset kilometrů, mohla se jakákoliv chyba vymstít.

Nedokázali jsme se dohodnout, kterou cestu zvolit. Počasí se stále zhoršovalo, takže jsme něco udělat museli. Rozhodla jsem se podřídit Michalově intuici a vykročili jsme tedy směrem, který navrhoval on.

Poslal mě pro pomoc

Začal foukat i prudký vítr, což chůzi ještě ztěžovalo. Nebyli jsme ani pořádně obléknutí na takovýto nečas. Michal se najednou zastavil a když jsem se na něho podívala, spatřila jsem, že má v obličeji bolestivou grimasu. Řekl mi, že špatně došlápl.

Vypadalo to bohužel na vymknutý kotník. V tu chvíli se mě zmocnily panika a zoufalství. Vůbec jsem netušila, co budeme dělat. Do hotelu bylo daleko a ani jsme nevěděli, jestli jdeme správným směrem, spíš jsem si myslela, že ne.

Michal se pokoušel pomalu jít, ale nešlo to, noha ho hrozně bolela. Byli jsme unavení, prochladlí a navíc o nás nikdo nevěděl – v hotelu jsme neoznámili, kam přesně jdeme. Michal navrhl, abych pokračovala dál a pak se pro něho vrátila s horskou službou.

Připadalo mi to jako složitý, až neřešitelný úkol. Nechtěla jsem ho v žádném případě nechat v takovém počasí zraněného uprostřed hor. Snažil se mě přesvědčit, že je to naše jediná možnost. Tak dlouho mě přemlouval, až jsem podlehla.

Vydala jsem se mlhou při téměř nulové viditelnosti dál směrem, kterým jsme předtím vyšli. Už po pár metrech jsem pochopila, že to byla chyba. Na cestu jsem skoro neviděla, vichr mi šlehal do očí a jít se dalo jen s největší námahou. Chtěla jsem se vrátit k Michalovi, ale už jsem ho nenašla!

Záchrana přišla náhodou

Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak zoufalá. Volala jsem Michalovo jméno, ale slova mi vítr rval od úst. Začala jsem se smiřovat s tím, že naše dovolená skončí tragicky a že pokud se nestane zázrak, je to možná poslední den v mém životě.

Více než o sebe jsem se ale bála o Michala. Věděla jsem, že nemůžu zůstat stát na místě a tak jsem se snažila pokračovat směrem, kde jsme se podle mě rozdělili. Vichřici doprovázel prudký déšť, který sice odstranil mlhu, ale viditelnost byla stejně špatná.

Za chvíli jsem byla zcela promočená a vyčerpaná. Když už později přestal déšť, padl na hory soumrak. Už jsem nemohla ani stát na nohou, když se objevilo světlo silné baterky. Spatřila jsem tři muže, jak kráčí ke mně.

Z posledních sil jsem je poprosila, aby šli hledat i Michala. Našli ho asi půl kilometru ode mě, také naprosto vyčerpaného. Vzpamatovávali jsme se z toho zážitku dlouho, ale nakonec nás to od dalších výletů do hor neodradilo!

Renata B. (54), Olomouc