Horší, než nemít peníze je nuda a té se dá v důchodu zažít víc než dost. Lepší, než si stěžovat, je začít něco dělat, a to hned!
Na zasloužený odpočinek, jak se nyní říká času, kdy člověk přestane chodit do práce a pobírá almužnu, jsem se těšila minimálně několik let. Práce mě zmáhala a také nebavila. Prostě jsem vyhořela a toužila po troše klidu.
Myslela jsem, že můj manžel je na tom stejně, alespoň se tak tvářil. Jenže, od prvního dne, kdy nemusel vstávat a naopak mohl si dělat, co chce, se z něho stal nepříjemný a nudný patron. O nic neměl zájem, nic ho netěšilo.
V důchodu se stal z manžela mrzout
„Jo, patřím do starého železa. Nikam nemůžeme jet, nemáme peníze! Už si ani máslo nekoupíme, když je tak drahé!“ mrmlal ty svoje nesmysly každý den a začínal mě tím pěkně štvát.
Představovala jsem si, jak budeme společně chodit na výlety, v zimě na běžky a v létě třeba do lesa nebo na koupaliště. A taky jsem chtěla vymalovat celý dům, spravit plot a nechat udělat novou střechu. Jenže, on nechtěl ani slyšet.
„Přece se nevydáme z posledních peněz! Co kdybychom potřebovali nové zuby a neměli na ně!“ No, byl vážně hrozný. Jako by najednou zestárnul o sto let.
S financemi jsme se samozřejmě museli uskrovnit, jako každý důchodce, ale tak tragicky, jak on líčil, jsme na tom rozhodně nebyli. Jenže, vyvracejte někomu to, co si schválně vymyslel, aby mohl celý den jen nadávat a brblat!
A taky se flákat u televize a popíjet nejlacinější lahvové pivo. Šla jsem mu raději z cesty.
Vymýšlela jsem, čím bychom se zabavili
Pracovala jsem na zahrádce, zavařovala pro rodiny našich synů marmelády a pekla jim koláče. Občas jsem si šla zaplavat nebo projít do parku. Prostě jsem se snažila vyplnit čas, abych ho nemusela trávit doma poslouchat ty věčné stesky.
Můj manžel ale na tom byl čím dál hůř. Přišel postupně o kamarády a dokonce už o sebe nedbal, jako dřív. Když byl ještě zaměstnaný, potrpěl si na hezké košile a kvalitní kolínskou.
Teď nosil jedno utahané tričko celý týden, a kdybych mu ho neservala z těla, chodil by v něm i spát. Moc se nemyl, šetřil vodou… Řekla jsem si, že s tím musím něco udělat. Jen jsem nevěděla co.
Jednou, když jsem se pěkně vyhřívala na dece, mi padl do oka článek o křepelkách. Jejich vajíčka jsou zdravá, nemají skoro žádný cholesterol a je po nich velká sháňka!
Byla jsem neoblomná
„To je ono!“ zakřičela jsem nahlas, až se po mě z okolních dek lidi podezíravě zadívali, zda jsem se nezbláznila. Mně ale myšlenka na chov křepelek úplně nadchnula. Nejen, že z toho bude jistě nějaký zisk, ale pěkně zaměstnám manžela.
Domů jsem přišla s hotovou věcí. Koukal na mě, jako kdybych spadla z višně. Hned měl tisíc výmluv, proč to nepůjde a co všechno je na mém nápadu špatně. Já se ale nedala. „Prostě chci křepelky a basta!“ trvala jsem na svém.
Hned druhý den jsme jeli nakoupit materiál na stavbu voliér a taky začali shánět kontakty na chovatele, aby nám poradili s chovem. No, zkrátím to. Nebylo to snadné, ale neuplynuly ani tři měsíce a na zahradě nám pípala křepelčí drobotina.
Vajíčka máme denně čerstvá a prodáváme je lidem ze vsi. Je o ně opravdu velký zájem. Ale to není vůbec to podstatné.
Pracujeme a bohatneme
Manžel si nového koníčka zamiloval a rozšířil chov zvířectva ještě o dvě kozy a pejska z útulku. Z kozího mléka zkoušíme vyrábět sýr. Zatím nám to moc nejde, ale časem snad na to přijdeme.
Dokonce jsme se přihlásili na kurz výroby kozích a ovčích produktů a tak uvažujeme i o chovu oveček. S pejskem musíme denně na procházku, protože je to divoch a naše zahrada mu nestačí. A křepelky?
Taky potřebují péči, vitamíny a dobré zobání, aby jim bylo u nás dobře. Jejich vajíčka nám už vydělala na krásnou dovolenou, ale jet ani letět na ni nemůžeme. Nemáme čas! Od rána do večera jsme v jednom kole. Prostě se už nenudíme a to je to hlavní!
