Byl to první šperk, který jsem v životě dostala. Nešlo o žádný luxusní klenot, dala mi ho ale z lásky. Léta mi přinášel štěstí.

Babička mi ho dala ten den, kdy jsem šla poprvé do školy. Byla jsem na něj pyšná a střežila ho jako oko v hlavě. S babičkou jsme byly spřízněné duše, a když mi srdíčko dávala na krk, zašeptala mi, že mě bude vždycky chránit.

S rodiči jsem měla hezký vztah, ale babička mi rozuměla i beze slov. Protože bydlela napůl cesty mezi školou a naším bytem, chodila jsem k ní každý den po vyučování. Opravdu se mi ve všem dařilo, byla jsem chytrá, talentovaná, sportovně nadaná.

Dostala jsem se na gymnázium a pak na vysokou. Hravě jsem zvládla studium a čekala mě práce mých snů. Když mi bylo sedmadvacet, posadila si mě babička vedle sebe. „Musím ti něco říct, holčičko. Vím, že z toho budeš smutná, jsem nemocná, a už tady dlouho nebudu.

Ale budu nad tebou bdít a budu tě hlídat.“ Propukla jsem v pláč. Měla jsem pocit, jako by mi někdo vrazil do srdce nůž. Ale babiččin klid a její moudrost mi nedovolily propadnout beznaději.

Ztratila jsem všechno

Když moje drahá babička zemřela, cítila jsem velký smutek. Bylo to prvně, co mě odchod někoho tak zasáhl. Oči mi plavaly v slzách a život se mi zdál najednou prázdný. Naši se rozhodli přestěhovat do babiččina domku, a já tomu byla ráda.

Bála jsem se, že budou chtít domek prodat a připravit mě tak o všechny vzpomínky na krásné chvilky u ní. Ráda jsem jim šla pomáhat s probíráním pozůstalosti. Tušila jsem, že tam najdu poklady z babiččina života a mládí.

A právě při stěhování se mi ztratilo to moje srdíčko. Byla jsem z toho nešťastná. Hledala jsem ho celé týdny, ale marně. Spolu s ním mě opustilo i to moje štěstí. Nic mi najednou už nešlo tak samozřejmě. Přišly mraky, starosti a problémy.


Vdala jsem se a přivedla na svět dvě děti. Ale neminul den, abych si na babičku nevzpomněla. Život utekl jako voda. Před rokem mi zemřel můj tatínek a půl roku po něm i maminka. I když mám hodného manžela a skvělé dcery, připadala jsem si najednou děsivě sama.

Vím, že je tu se mnou

K tomu, abych začala uklízet domek po rodičích, jsem se nemohla přinutit. Myslela jsem, že mi z toho pukne srdce. Nakonec jsem se do toho, za pomoci manžela a dětí pustila.

A v jednom ze starých hrnků, mezi památečními mincemi a odznáčky po dědečkovi, našel můj muž to malé srdíčko od babičky. Nemohla jsem uvěřit. Najednou stál přede mnou a v ruce se mu houpalo na stříbrném řetízku srdíčko, které jsem dávno oplakala.

Kde se tam vzalo? Cožpak tam bylo po celou tu dobu? Tolik let? Připadalo mi to jako znamení. Věřím, že mi ho babička znovu darovala, aby mě ujistila, že nejsem rozhodně sama, a že se s těmi, které miluji, nakonec znovu setkám.

A navíc se mi od té chvíle, co ho zase mám, začalo dařit. Vyléčila jsem se ze svých zdravotních problémů, získala jsem nečekané dědictví a vyhrála zájezd do Španělska, kam jsem se celý život toužila podívat.

Jarmila (65), Otrokovice