Náš syn nebyl nikdy příliš hovorný, lze říci, že nebyl ani společenský, tak jak to dnes od každého jeho okolí očekává. Své vrstevníky tím provokoval tak dlouho, až došlo k tragédii.

Josefovi už od prvních krůčků chyběla taková ta sociální soutěživost, kterou se lidé snaží dostat na žebříčku ve společnosti výš, stát se oblíbenějšími. V dětství mu ale jeho povahu spolužáci vůbec netolerovali.

Jeho uzavřenost je rozčilovala a dávali mu to velmi nevybíravě najevo. Ti nejdrsnější kluci ho pak neváhali urážet a fyzicky napadat. Dospělo to dokonce tak daleko, že ho týrali a šikanovali. Jenomže o tomhle všem nám doma neřekl ani slovo.

Chodil domů v potrhaných šatech, zablácený, nos od krve a tvrdil, že sám upadl, nebo že ho honil pes. Až jednou zůstal ležet po jednom útoku kluků v kaluži a našli ho lidé, kteří, když ho viděli, zavolali záchranku.

Teprve v okresní nemocnici z něho dětský psychiatr vytáhl, co se děje. Když nám to pak všechno v kanceláři říkal a popisoval, dělalo se nám špatně. Manžel i já jsme byli zoufalí.

Ani psychiatr ani my jsme z našeho Pepíčka za žádnou cenu nemohli dostat jména těch gaunerů, ani žádných jiných, kteří ho ve škole nebo mimo ni napadali. Josef se učil průměrně, nebyl to žádný šprt, ale byl jinak svědomitý.

Jistě by měl ale lepší známky, kdyby se nemusel potýkat s takovou neustálou šikanou.

Změna školy

Šli jsme za ředitelem školy, mluvili jsme s výchovným poradcem a ten nám jen řekl, že má jisté tipy na grázly, kteří se něčeho takového mohli dopouštět, ale pokud nemáme my od Josefa žádná konkrétní jména, nemůže s tím nic dělat.

Učitelé dostali za úkol k žákům promluvit, což se odbylo nějakými deseti minutami na začátku vyučování. Asi za měsíc chodil Pepíček ze školy zase uválený a s podlitinami ve tváři. Tehdy jsme neviděli jinou možnost, nežli změnit školu.

Josef musel jezdit autobusem do sousedního městečka a vstávat o tři čtvrtě hodiny dřív, ale předem jsme měli reference, že škola je dobře vedená a děti ve třídě, kam náš syn nastoupí, mají být snad v pořádku, když ne zrovna úplně hodné a vzorné, tak alespoň žádní lotři.

Naděje na obzoru

Půl roku trvala ta idyla, náš syn měl najednou ve všem o stupeň lepší známky a měl lepší náladu, dokonce se sem tam usmíval a nám bylo dobře, radovali jsme se, že máme ten horor za sebou.

Jenomže jsme netušili, že jeden z třídních grázlů v bývalé škole na našeho Pepíčka nemůže zapomenout. Najednou neměl koho šikanovat, protože ostatní si to líbit nenechali, nebo byli starší.

A ten Radek H., na svůj věk dost vyspělý kluk, začal chodit na autobusové nádraží na kraji našeho města, kde Josef vystupoval, když se vracel ze školy. Pár dnů se mu jen vysmíval, pak ho začal slovně urážet a napadat a ve finále došlo na rány do obličeje.

Josef byl tam, kde předtím a opět nám nic nechtěl říct. Byl zádumčivý, zamlklý a smutný. Kdyby měl alespoň bratry, jistě by se jim svěřil a oni by mu mohli pomoci, ale Josef se narodil jako jedináček, bylo to naše vymodlené dítě.

Ten Radek H. všechno tohle nějakým šestým smyslem zřejmě tušil a měl snad vztek, že někdo má rodiče, kteří ho milují, zatímco on otce alkoholika a matku prostitutku, kteří si ho vůbec nevšímali.

Jeho narušená psychika zřejmě byla i za tím, že projevoval takové násilnické sklony. Ale co bylo nejhorší, jeho agresivita měla i sexuální podtext, byl jedním slovem zvrácený.

Jednoho dne strhl Pepíčkovi ze zad tašku a utíkal s ní až za koleje před vlakovým nádražím. Tam s ní šel do hustého křoví, kde občas přebývali nějací bezdomovci, ale ten den tam nebyli.

Na našeho syna, který chtěl tašku zpět a bál se, že o ni přijde, že bychom se zlobili, se ten grázl vrhnul a znásilnil ho. Donutil ho k praktikám, které dělají snad jen zvířata.

Čí je to vina?

Naše dítě v šoku našli pak za dvě hodiny teprve dva bezdomovci, kteří se vrátili s dvoukolákem z obchůzky po popelnicích, kde hledali zbytky jídla a případné věci, co se dají zpeněžit. Rychle šli na nádraží a odtud přednosta zavolal záchranku a policii.

Pepíček byl tři dny v nemocnici a další tři měsíce v sanatoriu pro duševně choré. Přestal totiž mluvit vůbec a ani doktoři ho rozmluvit nebyli schopní.

Když nám ho s pokrčením ramen vrátili domů, nebyli jsme ani my úspěšnější a žádný žádoucí progres není patrný dodnes, což je dva roky po útoku. Radka H., pachatele toho útoku, policajti vypátrali a dali do dětského diagnostického ústavu.

Tam je prý zatím pořád a nijak svého činu nelituje. Je to nemocný člověk, stejně jako je teď nemocný náš Pepíček, ale ten k tomu přišel nevinně, zatímco Radkovi dali ty hrozné vlastnosti do vínku jeho vlastní rodiče, ta spodina společnosti.

Co bude dál?

Nemocní jsme ze všeho i my, já i moje manželka užíváme antidepresiva, jinak bychom nemohli vůbec fungovat. Slabší antidepresiva naordinovali i našemu Pepíčkovi, ale myslím, že na něj mají ještě horší vliv, je po nich malátný a spavý.

Nevím, jestli se z té hrůzy někdy dostaneme, ale pokud se nezlepší stav našeho syna, my na tom líp nebudeme nikdy. Za dlouhých bezesných nocí si říkám, zda jsme se něčím provinili a jestli jsme někde udělali chybu.

Jestliže na ni přijdu, bude to jen potvrzení mých vlastních výčitek a potrestám sám sebe tím nejhorším trestem.

Jan (54), Východní Čechy