Jak jsem se naučila vycházet s dcerou

Total
0
Shares

Dominika je sedmnáctiletá holka. S pubertou je čím dál nepříjemnější a ztratila díky tomu všechny kamarádky. Nevěděla jsem si s ní rady, hádaly jsme se už denně.

Mám tři děti, dvěma je už kolem třiceti a mají své rodiny. Když procházeli obdobím puberty, byli překvapivě v pohodě. To se ovšem nedá říct o naší nejmladší Dominice. Ta si to vybírá za všechny. S manželem si myslíme, že je to tím, že nesnese žádnou kritiku. Kvůli sebemenší maličkosti, která jí není vhod, hází otrávené obličeje na všechny světové strany a při sebemenší výtce se nafoukne jako puchýř. Pak už s ní vůbec není řeč, je to jako hučet do dubu. A taková je i ve škole a mezi kamarádkami. Postupně tak přišla o všechny – až zůstala sama se svou pubertou…

Házela jsem hrách na zeď

Snažila jsem se s ní zavést na toto téma řeč, vysvětlit, že se musí chovat k lidem přívětivěji, být vstřícnější a snažit se o nějaký kompromis. Dominika byla ale přesvědčená, že je její komunikace naprosto v pořádku. Když jsem se zeptala, proč se s ní tedy přestala stýkat její nejlepší kamarádka Vilma, tak prý proto, že se teď baví víc s ostatními lidmi ve třídě. Jenže podle třídní učitelky se spolužáky dcera nevychází, nepřijímá žádnou kritiku a nechce se ani trochu přizpůsobovat ostatním. Velmi mě to mrzelo. A manžel? Ten ztrácel trpělivost úplně. S dcerou se doma obcházeli, aby se nepotkali. Tak jsem se jednoho dne vypravila do jakési poradny, kde jsem se dozvěděla, že je naše Dominika zřejmě přecitlivělá, proto je pro ni kritika zraňující. Máme prý vyzdvihovat její pozitivní stránky a jen tak mezi řečí říct, co udělala špatně, a že nás to moc mrzí. Báječná rada!

Kdo hledá vždycky najde!

Před spaním a celý druhý den jsem o těch slovech přemýšlela, až se mě jedna z kolegyň zeptala, proč jsem tak smutná a zamyšlená. Přiznala jsem, že mi dělá starosti dcera, a společně jsme začaly probírat pozitivní vlastnosti Dominiky a také její sny a různá přání. A já si díky tomu vzpomněla, jak jako holčička toužila jezdit na koni a starat se o ně. Jedna z kolegyní hned navrhla, že zná majitele jedné stáje a zeptá se, jestli by nepotřeboval pomocníka. Ještě ten večer mi volala, že můžu s dcerou druhý den přijít. Bylo úžasné vidět oči svého dítěte, které se pralo se svými psychickými problémy, jak se rozzářily, když uviděla koně. V tu chvíli mi svitla naděje, že se terapie vydaří. Dominika tráví veškerý svůj volný čas ve stáji a celé její okolí to kvituje s potěšením. Přestala být tou protivnou nafouknutou pubertální holkou, která neguje celý svět.

Iveta (56), Děčínsko

Také se vám může líbit