S dětmi jsme se ztratily na výletě ve skalách. Úkryt před deštěm jsme našly v jeskyni, která už byla plná podivných lidí v kožešinách.

Byly prázdniny, já měla nové auto a těšila se, jak ho vyzkouším. Nic jsme si předem neplánovali, řekli jsme si, že kde se nám zalíbí, tam si najdeme ubytování. Po takovém výletě bez táty jsme snili. I když to je hodný chlap a dobrý otec, přesto je to protiva.

Výlety s ním byly vždycky tragické. Proto jsem toužila mít vlastní vozidlo, kterým bych s dětmi jezdila sama. To se mi konečně splnilo. První dva dny jsme strávili na Šluknovsku, třetí den jsme vyrazili do pískovcových skal.

Jsou tam úžasné cesty romantickou přírodou a tajemné jeskyně. Nechali jsme si poradit Kyjovské údolí. Prý jím dojdeme až do německé vesničky v horách. Vyrazili jsme podél potůčku, který údolím protéká.

Protože ale bylo po cestě dost lidí, uchýlili jsme se do lesa. Dávali jsme ale pozor, abychom nezabloudili. Jenže jsme nepočítali s tím, že se strhne lijavec. Začalo se blýskat a hrom stíhal hrom.

Jen se trochu ohřát

I když se říká, že v lese neprší, začali jsme být nepříjemně prokřehlí. Kam se však schovat a přečkat to nejhorší? Pavlík, který byl po celou dobu čtyři kroky před námi, najednou vykřikl: „Tamhle je jeskyně! A jsou v ní trempíci“ Vyrazil jako střela.

Kamarádit s trempy bylo totiž jeho velké přání. Zmizel v jeskyni a já z toho nebyla nadšená. Kdo ví, co to je za lidi? Poháněná strachem o dítě jsem vběhla do jeskyně. Kolem ohniště tam sedělo dost lidí a další se povalovali po různých místech.

Zírali na nás udiveně, jako by spatřili nějaká zjevení. Pavel už seděl vedle jednoho pořeza v kožešině a něco mu povídal. Pozdravila jsem a zeptala se, jestli se můžeme ohřát. Neodpověděli, jen němě zírali dál. Posadila jsem se tedy k ohni a dcera taky.

Pořád jsem mluvila a mluvila a oni mlčeli a koukali. Všichni byli oblečení jako nějací lovci z pravěku, na krku zuby a drápy. Špinaví, rozcuchaní a smradlaví. Nikde ani kousek známky civilizace. Na ohni něco klohnili v divné misce.

Hrůza nás hnala ven

Konečně jeden z těch chlapů cosi zaskřehotal, zafuněl a zakoulel očima. Bylo to strašné. Zahlédla jsem jeho zuby! Takové nemůže nikdo v dnešní době mít! I Pavlíka přešel humor. „Mami, oni nám nerozumí,“ vydechl a dcera vyjekla hrůzou.

„Sežerou nás!?“ Zvedla jsem se a hlavně se stále usmívala, mluvila a už se i klaněla. Chytla jsem Pavlíka za ruku, Jitka se mě držela sama, a pomalu jsme couvali z jeskyně ven. Když jsme běželi ze srázu dolů, modlila jsem se. Slyšeli jsme, jak dusají za námi,.

Všude byla mlha, ze všech stran se ozývaly skřeky a já prosila boha o pomoc . A on mě vyslyšel. Najednou jsme se vynořili z mlhy do sluncem prozářeného lesa. Jako bychom proběhli bránou z jiného světa.

Mlha se plazila zpátky do skal, s ní zmizely hlasy a kolem zpívali ptáci. Pod svahem jsme zahlédli říčku a u ní objevili cestičku, která nás zavedla zpět. Kdo ví, kam jsme se tehdy dostali?

Blanka (41), Sušice