5 minut čtení
Nemohu své dceři pomoci, jsem upoutaná na invalidní vozík a mohu jen se smutkem a i vztekem sledovat, jak má jediná dcera Jana prochází strastmi, které na ni osud hrne.
Děsí mě, co dalšího se dozvím, je to jedna rána za druhou. Už si začínám myslet, že jsem se já, jako jeden z rodičů, něčím provinila, něčím třeba v minulém životě, protože tolik neštěstí, které osud uvalil na jednoho člověka, na