Vyrůstala jsem v domě jen s babičkou a matkou, která mě vychovávala sama. S muži to v životě neměla jednoduché, můj otec nás opustil, když mi byly tři roky, vlastně si ho ani nepamatuji. Dětství jsem trávila v prostředí, kde byli muži považováni za méněcenné, nespolehlivé a v podstatě zbytečné tvory. I babičku totiž kdysi manžel opustil, když byla matka ještě malá, takže se historie pak opakova

Když se s Kamilou a se mnou zastavil výtah mezi patry, řekla mi něco, co mě donutilo k zamyšlení. Řekla mi, že mi závidí. Výtah loudavě klesal do přízemí, kde jsem čekala. Když jste pospíchali, bylo lepší jít po schodech. Byla to stará rozhrkaná krabice. Teď zrovna jsem nepospíchala. Potřebovala jsem si spoustu věcí v klidu promyslet. Hlavně tu nejdůležitější: Jak zařídit, abych směla zůstat

Když se narodil, vešel se nám do dlaně. Nezbývalo než doufat, že jeho vůle k životu bude silnější než okolnosti, které mu osud přisoudil. Honzík radostně poskakuje po schodech. „Pomalu, opatrně,“ brzdím svého vnoučka. Už nikdy se nezbavím strachu o něj. I když chápu, že chce žít stejně jako ostatní, má za sebou přece jen těžký životní start. Přežije vůbec? Moc jsem se tehdy těšila na své

Některá místa mají svoji temnou historii, která přetrvává i po letech. V opuštěném sousedním domě strašil tajemný stín psa. Před sedmi lety jsme s manželem Zdeňkem koupili rodinný domek v jedné středočeské vesnici. Už jsme měli dost života v Praze a potřebovali jsme na stáří trochu klidu. Toho jsme si ale na vesnici příliš neužili. Za několik dní jsme zjistili, že ve vedlejším domě straší. M

Čas se zpátky vrátit bohužel nedá a já v životě udělala hodně chyb. Tou největší ale bylo, že jsem vlastně nežila podle sebe. Tedy až donedávna. Rozhlížím se po mé vlastní zahrádce. Ano, to slovo vlastní hodně zdůrazňuji. Je mi dvaasedmdesát a toužila jsem po ní celý život. Stejně jako po opravdové a velké lásce a mnoha dalších věcech. Jenže pořád jsem musela dělat něco jiného, a hlavně pro jin

Mělo to být naše klidné a příjemné bydlení na stáří. Místo toho se každý den potýkáme s nadpřirozenými úkazy. Domeček u hřbitova jsme s manželem Bedřichem zdědili po jeho pratetě. Protože máme oba pro strach uděláno, rozhodli jsme se, že se tam odstěhujeme. Koneckonců už nám nebylo třicet a života ve velkoměstě jsme si užili až dost. Těšili jsme se na chvíle klidu a pohody. Žádný shon, žádný st

Když jsem přišla na svět, nebyla to pro mé rodiče velká radost. Matka můj porod protrpěla a chybělo málo a nepřežila jej. Narodila jsem se totiž nožičkama napřed. Moji rodiče byli velcí sportovci. Máma vystudovala fakultu tělesné výchovy a sportu a pyšnila se titulem nejkrásnější studentka školy a táta byl reprezentantem ve vodním pólu. Máma chtěla kluka Měla jsem být chlapec a měla jsem

Do mého života vstoupil muž, do kterého jsem byla kdysi hodně zamilovaná. Vždy byl jediný, koho jsem skutečně milovala. Seznámili jsme se na střední škole a oběma nám bylo tenkrát patnáct. Byl krásný a holky na něj letěly. Platonicky jsem ho milovala dva roky, ale byla jsem příliš stydlivá na to, abych ho oslovila. Až když dostal kopačky od naší namyšlené spolužačky, rozhodla jsem se zkusit ště

Můj výlet do rodného městečka mě přesvědčil o tom, že některé city opravdu v lidech zůstávají napořád. Měla jsem za sebou šťastný život. Našla jsem si hodného muže, kterého jsem si vzala, a spolu jsme pak vychovali dvě skvělé děti – syna a dceru. Oba už jsou dávno dospělí a mají své vlastní rodiny a my jsme tak s manželem už několikanásobnými prarodiči. Láska ze střední Na své mládí jsem

Nedávno jsem se vrátila do rodné vesnice a setkala se s dávnou kamarádkou. Stejně jako zamlada, i tehdy jsme se o půlnoci vydaly na hřbitov. Jako malá jsem často jezdila k prarodičům na Moravu. Měla jsem tam kamarádku Adélu. Kdykoli jsem přijela, byly jsme pořád spolu. Chodily jsme vždycky tajně v noci na hřbitov. Děda to možná tušil, ale ani tak mi to nezakazoval. Jakmile v jedenáct ulehl, hod