Když jsem byla mladá, byly v módě krátké vlasy. Okolí na mě tlačilo, abych se ostříhala. Pochopila jsem, že to byl nekalý záměr. Když jsem přišla do gymnázia, několik studentů ze starších ročníků mě na chodbě oslovilo. „Ty to budeš mít s Lízinou těžký!“ říkali mi. „Nenávidí dlouhé vlasy!“ Nebrala jsem ta slova vážně. Skutečnost, jak se záhy ukázalo, byla ale mnohem horší. Do třídy vstoupila

Kde jen jsou ty krásné časy, kdy jsem byla bezstarostná? Jako třeba tehdy na konci roku, když jsem jela za Kamilem do Bezcestí… Neptejte se, kolik je to let, do tolika ani neumím počítat. Byla jsem bezstarostná – ano, tak dávno to je. Autobus, dnes je mi divné, že zajížděl do takové pustiny, mě vyplivl ve stanici Bezcestí. Příhodný název pro samotu. Větve stromů tížil sníh, nebe bylo ocelově

Když jsem si svého muže Mirka z velké lásky brala, mělo mě pár věcí varovat. Ale já byla zaslepená, ostatně jako každý zamilovaný člověk. Moje kamarádky si asi po straně ťukaly na čelo, protože Mirek byl vyhlášený svůdník. Ostatně, má to asi v genech – stejný byl i jeho otec a děda. Tehdy mi ale bylo sladkých dvacet a ani mě nenapadlo, že existuje reálné riziko, že půjde v jejich stopách. By

Bratr prodělal těžkou operaci, měl jen desetiprocentní šanci na přežití. Když se probudil, vyprávěl zajímavé věci. Žádný tunel se světlem ale neviděl. Můj bratr Áda měl zdravotní problémy dlouhé měsíce, špatně se mu dýchalo a cítil se stále unavený. Praktický lékař jej poslal do naší okresní nemocnice, kde lékař zhodnotil bratrův stav jako nevážný, na hospitalizaci to prý nebylo. Jeho dcera

Můj příběh o tom, jak se ty nejnudnější narozeniny a nejhorší Vánoce proměnily v nejlepší den mého života. Důvod tady byl jednoduchý a jmenoval se Mirek. Myslela jsem, že to budou ty nejhorší narozeniny, jaké se mi mohly přihodit. Jako by nestačilo, že jsem se narodila na Štědrý den, což jsem odmalička považovala za obrovskou nespravedlnost, protože jsem dárky dostávala v jeden den – k narozeni

Ta ženská mě vysávala. Pořád si jen stěžuje. Už jsem z ní byla strašně unavená. Nezbylo mi nic jiného, než jí přihrát jinou oběť. Měla jsem prostě pech! Seděly jsme v kanceláři jen my dvě. Ona starší než já, a to jak věkem, tak i služebně. Od začátku jsem měla z kolegyně rozporuplné pocity. Nikdy se neusmála, nikdy nezažertovala. Tvářila se nepřístupně, nicméně měla povinnost mne zaučit, a t

Lidi, vedle kterých bydlíme, si vybrat nemůžeme. Náš soused byl velký potížista. Po dobrém se s ním vyjít nedalo. Až ho srovnala naše kočka. Když jsme se do domu přistěhovali, paní z přízemí nám povyprávěla o tom, že si s panem Kudláčkem užijeme. Byl to protivný důchodce, který vyvolává hádky. Říkala jsem si, že to snad nebude tak zlé. Hned první víkend na nás zvonil po obědě, že děti běhají po

Malé dítě má různá přání. Mezi ta moje patřila jedna věc, které jsem se nesměla ani dotknout. V dospělosti jsem si ji po smrti babičky vydupala. Když jsem byla malá, často mě hlídala babička. Ráda se obklopovala krásnými věcmi, které jí připomínaly její mládí. „Na tu vitrínu nesahej, ty věci v ní jsou vzácné a mohly by se rozbít,“ nezapomínala mi babička při každé příležitosti upozornit, abych

Byl to strašlivý sen, který se vracel. Vždy jsem se z něho probudila, jak jsem ale zavřela oči, byl tu ten pavouk zpátky. Byly to noci plné nevýslovného děsu... Jaké to je, probudit se a zjistit, že se nemůžete pohnout? Celé tělo máte pokryté něčím bílým a je to všude! Na celé posteli a nad ní na poličce. Jsem jako ve svěrací kazajce. Připomíná to nevěstin bílý průhledný závoj. Pevně v tom v

Můj Tonda byl vždycky velký jedlík. Pak se ale po letech ozvaly zdravotní problémy. Dieta udělala z mého muže smutného člověka. Tonda si mě nejspíš vzal proto, že jsem kuchařkou z povolání. Líbilo se mi, jak mu chutná, tak jsem na něm nešetřila. Sváteční oběd měl u nás často až deset chodů, čímž jsme se přiblížili středověké hostině na zámku. Ovšem u nás nesnědená jídla neputovala k poddaným