Někdy se přihodí věci, které se zdají jako naprosto nemožné. Ale možné je zřejmě úplně všechno. My jsme toho důkazem.
V cukrárně se s Jaruškou moc rády scházíme. Ani jedna z nás nemá zrovna postavu modelky, a tak si klidně můžeme dát ten dortík. Klidně i dva. Dnes už si totiž můžeme beztrestně osladit život. Ale dlouho tomu tak nebylo. Bylo to dlouhé, smutné období. Protože jsme se nějaký čas ani nesměly stýkat! Sestry, nejlepší kamarádky!
Nepovedená rodina
S Jaruškou jsme jednovaječná dvojčata a na svět jsme přišly do dost neharmonické rodiny. Začaly jsme to chápat hned, jak jsme začaly vnímat svět. Rodiče se neustále kvůli něčemu hádali, křičeli a občas se i poprali. Vlastně jsme se jich s Jaruškou dost bály. A snažily jsme se jim jít z cesty.
Oni se ale ve skutečnosti o nás dvě ani moc nezajímali. Viděli především sami sebe a své věčně nevyřešené a stále dokola se opakující spory. A pak si začali dělat naschvály, až přišel ten největší. Rodiče se rozhodli, že se rozejdou a každý si nechá jedno dítě.
Jak kus nábytku
Dělili si nás, jako když se dohadují, kdo si vezme tu stojací lampu a kdo gauč. Jaruška zůstala u mámy a mě si vzal otec. Od té chvíle jsme se přestaly vídat. My s tátou jsme se odstěhovali a já tak s mámou i sestrou ztratila kontakt. U otce jsem byla tři roky. Mezitím měl s novou partnerkou další dvě děti.
On i ona dost pili a nás, děti, jim proto sociálka odebrala. Já šla do děcáku. Bylo mi devět. Kam šli mí nevlastní sourozenci, nevím. Proč si mě máma nevzala zpátky k sestře, jsem také nechápala. V děcáku jsem zůstala až do dospělosti. Chtěla jsem hledat sestru, nikdo mi ale nic neřekl. Tak jsem to vzdala a postupem na Jarušku tak trochu zapomněla.
Neměla jsem šanci
Zbývala mi na ni jen mlhavá vzpomínka z doby, kdy nám bylo pět let. Život v děcáku nebyl zrovna růžový a já měla co dělat, abych tam obstála. Těšila jsem se, až budu dospělá. Ale brzy jsem pochopila, že postavit se na vlastní nohy není velká legrace.
Ještě před odchodem z děcáku jsem díky hodné paní vychovatelce měla zajištěnou práci i s ubytováním na ubytovně. I přesto to nebylo vůbec jednoduché. Neznámé prostředí, neznámí lidé, náročná práce, žádní kamarádi.
Byl jako můj otec
To trvalo asi tři roky, než jsem poznala Pavla. Už od pohledu mi připomínal mého otce. To mě mělo varovat. Mě to ale naopak docela lákalo, protože mi to dávalo falešný pocit domova, jistoty.
Rychle vzal nohy na ramena
Když jsem brzy otěhotněla, Pavla to vyděsilo, sebral se a zmizel neznámo kam. Syna jsem pak vychovávala až do dvanácti let sama. Pak jsem potkala Honzu, moje největší štěstí. Je o patnáct let starší, ale to je úplně jedno.
Pomohl mi vychovat syna, ke kterému se chová jako k vlastnímu dodnes. Ke mně se choval vždy úžasně. A tehdy jsem znovu začala skutečně žít a chtěla jsem najít svou setru. Manžel mi v tom začal intenzivně pomáhat. A povedlo se. S Jaruškou jsme konečně zase spolu. Vídáme se několikrát do měsíce a jsme obě šťastné.
Zuzana R. (52), Brno
