Když jsem svůj příběh poprvé vyprávěla lidem, mnozí nevěřili, že se něco takového může stát v reálném životě. Ale ano, a já to nyní píšu. Ostatní si mysleli, že takové situace se dějí jen ve filmech, kde je vše přehnané a dramatické, a že běžný život je mnohem jednodušší. Přesto je to pravda. Po letech hledání a nespočtu neúspěchů jsem konečně našla svého bratra, kterého jsem ztratila už jako m

Byl to krásný šperk a já z něho byla nadšená. Od té chvíle to ale se mnou šlo z kopce. Musela jsem je proto darovat nepřítelkyni. Kolem toho starožitnictví jsem chodila často, ale nikdy jsem u vitríny dlouho nestála. Jen občas jsem nahlédla, co tam mají pěkného, aby si moje oko užilo. Úplně mě očarovaly Na šperky jsem nikdy moc nebyla, proto vůbec nemohu pochopit, že mě ty náušnice tak oh

Rodinný hrob jsem navštěvovala pravidelně už od školních let, kdy mi zemřela babička. Jednoho dne se tam přihodilo něco neuvěřitelného. Stalo se to už před několika lety, ale dodnes, když si na to vzpomenu, mi po zádech přeběhne mráz. Návštěva hřbitova mi přinesla jednoho dne hrůzný šok. To jméno jsem nikdy neslyšela Nejprve jsem si myslela, že jsem omylem přišla k jinému hrobu, ale když

Ten šperk probudil moje věštecké schopnosti. Ve snách jsem se vracela do minulých životů a dokázala věštit i dalekou budoucnost. Před několika lety jsem dostala od přátel k narozeninám náhrdelník z drobných kousků křišťálu. Měla jsem z něj náramnou radost, ale to jsem ještě netušila, že je to nejen hezký šperk, ale i dobrý kamarád a věrný pomocník. Nová chuť do života Od chvíle, kdy jsem

Tak výjimečný muž, a vzal si takovou čúzu! To mi letělo hlavou, když jsem se vracela po třetí schůzce s Michalem k sobě domů. Je takové klišé: „Moje žena mi nerozumí.“ Kdyby něco takového řekl, vysmála bych se mu, ale on to neřekl. Vůbec mě nenapadlo zpochybňovat, co říká, přemýšlet o tom, jestli to je úplně pravda, nebo ne. A tak jsem mu poskytla láskyplnou náruč. Nebylo mi divné ani to, že žá

Miluji ticho. V tom tichu jsem si uvědomila, že můj život se nezlomil v jediné chvíli, ale skládal se z drobných pádů, kdy jsem zase dokázala vstát. Nedávno jsem se rozhodla přebrat staré fotky. Chtěla jsem je dát do pořádku, nejen proto, že jsem trochu pedant, a stará alba byla restem, který mě tížil, ale také jsem si chtěla připomenout vše, co časem tak trochu zavál prach. Výchova se neučí

Naše snacha Petra nám přinesla dárek, který se nedá zabalit do stříbrného papíru ani schovat pod stromeček. Přinesla nám radost. Naši první vnučku. Všechno začalo před dvěma lety, kdy si náš syn Tomáš přivedl domů poprvé novou známost Petru. Do té doby měl různé „lásky“, ale ani jedna z nich k nám nikdy nezapadla. Když tedy pozval svůj nejnovější objev na nedělní oběd, pochopitelně jsme s manže

Píše se mi to těžko, ale musím. Právě jsem pochovala svoji nejlepší kamarádku Blanku. Nezemřela. Jen jsem ji pochovala zaživa. Seznámily jsme se před osmnácti lety na kurzu keramiky. Já byla příliš brzy ovdovělá a sama, ona rozvedená, protože prý také nemohla mít děti a manžel po nich moc toužil, našel si tedy jinou. Od té doby jsme byly nerozlučné. Každý čtvrtek keramika, pak káva u mě nebo u

Sedím v kuchyni, kde jsem půl života vařila večeře pro člověka, který si myslel, že mě má jen pro sebe. Že máme skvělé manželství. Venku prší, v rádiu hraje nějaká stará písnička od Waldy Matušky a já přemýšlím o svém životě. Celý život jsem byla nevěrná. Ne občas. Ne „omylem“. Ne „jen jednou“. Pořád. Vydržela jsem 14 dní Od prvního roku manželství až do loňska. Nedokážu ty chlapy ani spo

Už mi pomalu táhne na osmdesát, ale ani po letech se nemohu vyrovnat s největší zradou, co mě v životě potkala. Od mala žiju v paneláku na Jižním Městě. A tady jsem také potkala Evu, která se tak na celý život stala mojí nejlepší přítelkyní a jak jsem si i myslela i nejbližším člověkem. Užívaly jsme si života Seznámily jsme se, když nám oběma bylo dvacet. Pracovaly jsme obě v továrně na Ž