Jsme úplně obyčejná rodina. Přesto se nám za posledních padesát let stalo i mnoho toho špatného a my k sobě zase museli hledat cestu. Mého muže Pepu jsem si brala v polovině sedmdesátých let. Mně bylo devatenáct, jemu o dva roky víc. Bydleli jsme v malém panelákovém bytě 2+1 v pražských Nuslích. Pepa pracoval v ČKD, já jako účetní v podniku na Smíchově. Brzy se nám narodil syn Martin a dva roky

Snacha mě k tomu dohnala. Nejen nějakou hádkou, ne jednou nevhodnou větou, ale dlouhými roky drobného, ale o to vytrvalejšího nátlaku. Poznala jsem ji jako mladou, hezkou holku, která se motala kolem mého syna. Ze začátku se na mě usmívala, přijímala ode mne dárky, později si nechávala s radostí hlídat děti, aby si mohla vyrazit s kamarádkami. Jenže postupně začala snacha měnit své chování vůči

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že mě nejvíc zlomí žena, se kterou jsem si svěřovala nejniternější pocity, nikdy bych mu nevěřila! Mužům jsem už dávno nevěřila. Ženy jsem považovala za bezpečný přístav. Chyba. Velká a trapná chyba. Jmenovala se Alena. Přistěhovala se do vedlejšího bytu po rozvodu. Stejný věk, stejný smutek i stejně osamělé večery. Začaly jsme si spolu povídat před domem, když b

Peníze, šperky, vkladní knížku, a dokonce i několik obrazů ze zdi! To vše si u nás „vypůjčila“ moje sestra! A víte proč? Protože nás nenáviděla! Moje sestra byla o hodně let mladší a já ji od narození měla neustále na krku. Jako starší jsem za ni musela být vždy zodpovědná, a ona si zvykla mé péče maximálně využívat. A zdálo se, že to tak bude nejspíš navždy. Měla jsem už dávno vlastní rodinu,

Nemohla jsem se dočkat, až poletím za sestrou do Londýna. Míša bydlí nedaleko hřbitova, o němž koluje neblahá pověst. Sestra Míša byla vždycky racionálně uvažující člověk. Nikdy si nepřipouštěla, že by existovaly nadpřirozené síly nebo posmrtný život. Když někdo vyprávěl příběh, ve kterém se mluvilo o duchovi, vždycky se smála. Pak ale navštívila jeden ze hřbitovů v Londýně, kde na vlastní oči

Musím se svěřit se svým tajemstvím, které již dál neunesu. Nikdy jsem ho nikomu neřekla, ale teď cítím, že je čas jít s pravdou ven. Jak stárnu, chci mít čistý stůl. Vím, že už mi zbývá jen pár let, tak to chci konečně dostat ven. Ne kvůli pomstě, ale kvůli sobě. Žila jsem svůj život Jako třicetiletá mladá žena jsem se seznámila s Dagmar. Pracovaly jsme obě v účtárně velkého podniku. Já n

Měla jsem dilema, co příteli koupit k Valentýnovi. Když jsem konečně vymyslela ideální dárek, čekalo mě u společné večeře velké překvapení. Čendu, mého nového přítele, a mě tehdy čekal první společný Valentýn. Neskutečně jsem se na něj těšila, milovala jsem tu romantickou atmosféru a těšila jsem se, jak si to všechno spolu hezky užijeme. Spolu se vší tou radostí se ale přede mnou zrodil poněkud

Bylo mi přes čtyřicet let a moje naděje na založení rodiny se pomalu rozplývaly. Pak ale do našeho sdružení vstoupil Martin a všechno bylo jinak. Mikuláš, který se konal před šesti lety, mi obrátil život vzhůru nohama. Ze dne, který měl být jen další dobročinnou akcí, se stalo snad to nejlepší, co mě kdy potkalo. Pohádková akce Pracovala jsem jako dobrovolnice v dětském domově, a když jse

Vyznávat lásku lze všelijak, ale házet svou vyvolenou do ledové vody není ten nejlepší způsob. Ostatně zažila jsem to na vlastní kůži. Toho roku jsem se poprvé koupala venku už v březnu. Ne dobrovolně. Ale protože mě jeden takový nesnesitelný frajírek s motorkou a v kožené bundě, který se do naší obce tehdy s rodinou přistěhoval, ze srandy shodil z mola do jezera. To tady kluci běžně dělávali h

I po letech stále řešíme jenom jeho bolístky. Nikdy se mě nezeptá, jak se cítím já. Nejhorší je, že se pořád lituje a stále mi předhazuje svou matku. S mým manželem Josefem jsme se poznali před čtyřiceti lety v restauraci, kde jsem tenkrát pracovala. Usadil se u baru a dal se se mnou do řeči. Měl prý hrozný den a potřeboval si dát panáka. Tak jsem se stala jeho vrbou. A to byla osudová chyba. V