Moje jediná dcera zakotvila v cizině. Mrzelo mě to, stýskalo se mi, pak ale přišla změna, tak velká, že ji doteď nedokážu rozdýchat. Mojí dceři už je třiatřicet a v zahraničí žije deset let. Navykla jsem si za ty roky na svůj klid a na to, že si spolu jen voláme. Jistě, ten každodenní kontakt mi samozřejmě zpočátku chyběl, ale brala jsem to tak, že už je dospělá a že si funguje po svém. Tak jse

Když se moji rodiče rozvedli, zůstala jsem sama s mámou, která po novém vztahu neprahla. A mně to vyhovovalo. Pak mě ale máma ošklivě zradila. Přestože se kolem mámy chlapi točili, ona se o ně nezajímala. „Žádného nepotřebuji, mám tebe,“ tvrdila mi často. V první řadě to byla vždy úžasná máma, která se mi odmalička maximálně věnovala a pomáhala mi. Když mi v maturitním ročníku nešla matematika,

Můj tchán byl velmi zvláštní muž. Všichni jsme ho respektovali, obdivovali, ale také jsme z něj měli strach. Možná pro jeho zvláštní nepřístupnost… Manžel bral svého otce jako autoritu. Nepamatuju si, že by se spolu někdy bavili o něčem jiném než o práci nebo o tom, co je potřeba udělat na domě. Těžko se s tím vyrovnával Tchyně se těchto diskusí moc neúčastnila. Byla v pozadí, taková tich

I když se vás cizí partnerské potíže přímo netýkají, umí bolet. Zvlášť tehdy, když zpovzdálí sledujete, jak se v nich topí blízká přítelkyně. Tomáš, manžel Lenky, byl jejím úplně prvním partnerem. Když spolu začali chodit, nikoho to nepřekvapovalo, dnes už je skoro nepochopitelné vzít si svého prvního kluka. Tomáš byl ale slušný, pracovitý a spolehlivý. Všichni Lence říkali, že s ním bude v bez

Měla jsem dědu ráda, bohužel jsem ho vídala málokdy. Táta se s ním kdysi pohádal, a tak jsme dědečka nenavštěvovali zrovna často. Když umřel děda, vyplakala jsem moře. Měla jsem ho moc ráda, ale vídali jsme se málokdy, protože táta se s ním nejdřív nebavil vůbec a později velmi málo. Před lety se kvůli něčemu pohádali, kdoví, jestli už nezapomněli, kvůli čemu, a od té doby se skoro nestýkali. J

„Je pátek třináctého? To nevytáhnu paty z domu!“ říkala už moje babička. Musela jsem tomu smát, až jsem se za břicho popadala. Až mě jednou smích přešel. Nemohla jsem si pomoct, abych se při těch babských pověrách nesmála. Už jako malé holčičce mi přišlo k smíchu, když se kamarádky chytaly za knoflík, jakmile uviděly kominíka. A když babičce jednou přeběhla přes cestu černá kočka, vrátila se a 

Podivný stín se na mě přilepil v noci u zámeckého parku. Marně jsem před ním utíkala, zachránila mě až křižovatka. Najednou zmizel. Tehdy jsem se zdržela u kamarádky déle, než jsem chtěla. U lahvinky vína jsme snadno zapomněly na čas. Bylo po půlnoci a já musela absolvovat cestu domů kolem zámeckého parku. Nerada jsem tudy chodívala za tmy. Nedalo si nevzpomenout, jak tam jednou v jezírku našli

Dohazovačství patří leda tak do Prodané nevěsty, v moderních dobách nemá co dělat. A pokud ano, pak působí poměrně legračně. Dnes už to zní neuvěřitelně, ale je to pravda. Naši mi dohazovali ženicha, mladíka Ivana, protože si mysleli, že se s ním budu mít dobře. Jeho táta pracoval na okresním národním výboru a byl, jak se hezky říká, velké zvíře. Bydleli ve vile a vzbuzovali dojem, že jsou mocn

Byla mou nejoblíbenější, trápila jsem se, že se ztratila. Podezírala jsem souseda, že ji snědl. Jak se ale ukázalo, běžela pomoct staré, nemocné paní. Jsem z rodiny, která už po několik generací žije v maloměstě na Vysočině. Děti už odrostly a manžel mi utekl za jinou. Za mladší, jak jinak. Mám několik dobrých kamarádek, se kterými zajdu občas na kafe. Jinak jsem věčně zoufale sama. A tak jsem

Utekl dva dny před svatbou. Žila jsem v domnění, že už ho nikdy neuvidím. Když se po letech objevil u mých dveří, nedokázala jsem ho odehnat. Na den, kdy jsem se s Evženem poprvé setkala, nikdy nezapomenu. Jeli jsme stejným vlakem do Prahy, posadil se proti mně, chvíli koukal z okna, a pak jsem ucítila na sobě ten jeho zvědavý pohled. Zvedla jsem hlavu od knihy, a chtěla mu vynadat. Jenže jak j