Viděla jsem, jak mě při přednáškách propaluje očima, a sama jsem cítila, jak mě ten pohled rozehřívá, že se nemůžu soustředit na svoje slova, ale přitažlivost je něco jiného než štěstí. emohla jsem si ho nevšimnout hned při první lekci. Zatímco zbytek jeho spolužáků si sedl do zadních řad, mladík v hnědém tričku si sedl dopředu doprostřed. Proto jsem také tak dobře viděla, že na rozdíl od ostat

Trvalo mi celou věčnost, než jsem se zamilovala. Až v sedmnácti se mi zalíbil Tomáš, který byl můj pravý opak. Tomáš byl excentrický extrovert, já zase plachý introvert. Ale něco nás k sobě magicky přitahovalo. Když jsme spolu začali v sedmnácti letech chodit, byla to taková téměř dětská láska. Vodili jsme se za ruku, líbali se. Objížděli jsme koncerty, scházeli se s přáteli a bylo nám spolu mo

Měla jsem celkem spokojený život, který mě ale příliš nenaplňoval. Pak ovšem přišel někdo, kdo mi otevřel oči. Letos to bude dvacet let, kdy se můj život změnil v pohádku, která trvá dodnes. Ráda bych se s vámi o své štěstí podělila a zavzpomínala na dobu, kdy se to všechno stalo. Unáhlený sňatek Žila jsem tehdy v klidném, ale studeném manželství. Vdávala jsem se brzy, už v osmnácti letec

U muže, který se mě zastal, když mě můj partner urážel, jsem našla naději, štěstí a krásný vztah. Jsme spolu dodnes. Petra jsem poznala, když jsem si s kamarádkou Irenou vyrazila na běžky. Stejně jako já si užíval zimní i letní sporty. V tom jsme byli stejná krevní skupina. Žili jsme spolu sedmým rokem a jediné, co kazilo náš vztah, byla jeho žárlivost. „Kdo nežárlí, nemiluje,“ bylo jeho kré

Myslela jsem si, že mám pěkné manželství. Žádné hádky, žádné neshody. O to víc mě překvapilo, co jsem se dozvěděla. Zdeněk byl lhář a podvodník, už nikdy jsem ho nechtěla vidět. S mojí vzdálenou sestřenicí Renatou jsem si moc nerozuměla. Můj táta a ten její byli bratranci a obě rodiny se často navštěvovaly. S Renatou jsem se naposledy viděla, už jako dospělá, na pohřbu jejího otce a od té doby

Kdyby se táta dozvěděl, že chodím s Vencou, zešílel by vzteky. A kdyby se Václavův otec dopídil, že mě má jeho syn rád, zuřil by jako lev. Vyhledávali jsme na chodníku tmavá místa, co nejdál od rozzářených pouličních lamp. Jako kriminálníci! Musela jsem se smát. To není normální. Plížit se po návsi a rozhlížet se vytřeštěnýma očima, jestli někdo náhodou nekouká. Nesměli jsme do hospody, na auto

To světlo mě vyděsilo a utekla jsem. Později jsme ale zjistili, že nám na úrodě hodovali neznámí zloději. Podle sousedky nebyli z našeho světa. Chatu na Znojemsku jsem zdědila po své mamince. Jezdili jsme na ni pravidelně. A právě tam jsem jednoho dne zažila situa­ci, kterou jsem dlouho nemohla dostat z hlavy. Skoro celý den jsem se věnovala zahrádce a užívala si slunečného dne. Už se pomalu

Moc jsem té věštbě nevěřila, a dokonce se jí v mládí i smála. Potom mi ale začal osud šlapat na paty. Dodnes se toho zlověstného čísla děsím! Když mi bylo devatenáct let, zašly jsem s kamarádkou ke kartářce. Jen tak, ze zvědavosti, byl to prostě takový nápad, který dostane v mládí asi každý. Ta zvláštní žena, kartářka, přede mě rozložila karty a následně mě varovala, abych se v životě vyhýbala

Byl jsem v celém prostoru úplně sám. Tím jsem si byl jist. Když jsem posléze udělal fotky, čekalo mě na jedné z nich velké překvapení. Drobně mrholilo. Zašel jsem rychle do prostor koncentračního tábora Terezín. V tuto ranní dobu tu ještě nikdo nebyl. Ta samota byla mým požehnáním, protože jsem se obával skupin pokřikujících školáků. V podobných místech vždy cítím zvláštní vibrace. Jako by s

Když je člověk starý a ztratí partnera, může se začít cítit osamělý. Naštěstí jsem svého strýčka dokázala probudit zpátky do života. Člověk je někdy tak zahlcený prací a starostmi, že si ani nevšimne, že se jeho blízký začne měnit. To, že se můj strýc Emil po smrti své ženy změnil, jsme si hned nevšimli. Občas jsem mu přinesla buchty, kus kachny s knedlíkem a povídala si s ním. Nejdřív byl z