Někdy vám i ti nejbližší neřeknou vše. A zjištění některých pravd pak moc bolí. Tchán nikdy nepřiznal, že má dalšího potomka. Nebyl důvod lhát. Když jsem poznala svého muže Mirka, měla jsem štěstí i na jeho rodinu. Přijali mě mezi sebe překvapivě dobře. Pravda, tchyně si mě nejprve držela trochu od těla a potřebovala čas, aby mi začala věřit. Postupně ale roztála. Zato můj tchán Karel si mě

Když jsem byla malá, bála jsem se zrcadel. Babička tvrdila, že představují bránu pro duše zemřelých. Po pár letech jsem na to zapomněla. Jedna návštěva u mé babičky Anny mi v hlavě zůstane asi navždycky. Jela jsem k ní na prázdniny. S dědou vlastnili starší stavení. Babička měla v každém patře zrcadlo. Bylo to fascinují a strašidelné zároveň. Kdykoliv jsem kolem nějakého z nich prošla, projel m

Kamarádka mi darovala obraz. Hned jsem mu našla místo. Má radost netrvala dlouho. Dívka z obrazu se v noci probouzela k životu. Roky navštěvuji jedno vetešnictví. Kolikrát si ani nemusím nic koupit. Jen obdivuji starobylé věci, které jsou tam vystavené. Jeho majitelka Irena je moje známá. Dalo by se říct, že návštěvy vetešnictví jsou mým koníčkem. Irenin krámek znám jako své boty. Jakmile v něm

Na letní dovolenou na venkově jsem se těšila. Jednoho dne jsem v lese uviděla podivnou ženu. Stála tam a jen se na nás dívala. Myslíte si, že smrtí všechno končí? Já jsem byla dlouhé roky přesvědčena o tom, že ano. Že nic víc po smrti už není. Nevěřila jsem nikdy na převtělování duší ani nic podobného. Zkušenost, na kterou nezapomenu Jedna zkušenost mě ale přinutila změnit názor. Pochopil

V naší rodině se vždycky říkalo, že teta Julie je tak trochu „jiná“. Až po její smrti jsem zjistila, jaký osud jí přichystala rodinná zrada. Fér to dle mého názoru rozhodně nebylo. Zatímco můj táta byl důstojný a praktický muž, jeho sestra Julie žila ve vlastním světě. Nikdy se nevdala, neměla děti. Jejím největším životním úspěchem byla podle příbuzných práce v archivu a sbírka starých pohl

Stačil jeden večer při svíčkách, stará harmonika a rodina. Tehdy jsem pochopila, že ke štěstí stačí málo. Venku napadl první sníh a náš starý dům na kraji vesnice promrzal tak, že jsme po ránu viděli vlastní dech. Okna byla zevnitř zamlžená a pod dveřmi táhlo tak, že jsem tam večer cpala staré hadry. Můj muž tehdy pracoval dlouhé směny v továrně a domů chodil unavený, ale nikdy si nestěžoval. V

Seděla jsem u kuchyňského stolu, dívala se na telefon a zmocňovala se mě panika. Bylo půl sedmé ráno a dcera stále nezvedala telefon. To samo o sobě nebylo nic zvláštního, Markéta byla vždycky velký spáč. Jenže teď měla dítě. A právě ten den měla přivézt vnuka brzy ráno, protože ji čekalo vyšetření a my s manželem měli hlídat malého Matýska. Když se dlouho neozývala, začala jsem být nervózní.

Celý život se věnuji pěstování vzácných druhů bylinek. Řekla bych, že jsem v tom dobrá. Ale moje sousedka mě stejně převezla, aby byla lepší. Vždy to byla moje velká vášeň, můj klid, a nakonec se to stalo i mým životním posláním a přivýdělkem. Když se objevila Klára, mladší sousedka, ambiciózní žena kolem třicítky, která se přistěhovala do vedlejšího domu, měla jsem pocit, že jsem konečně potka

Věřila jsem, že jednou k sobě najdu správného muže. Dva pokusy mi sice nevyšly, ten třetí ale zatím nemůže být lepší. V dávat se ve dvaceti letech bylo romantické a naivní. Chystat další svatební šaty těsně před čtyřicítkou už bylo trošku bláznivé. Ale absolvovat to všechno znovu, do třetice, na prahu šedesátky, to už si klepali na čelo všichni moji blízcí. „Zase tě mám vést k oltáři? Vždyť už

Sblížila nás písnička Lenky Filipové a Karla Zicha Mosty. A tak jsme se jeden takový most pokusili mezi sebou vybudovat. Jednou se sice zbortil, my jsme k sobě ale zase našli cestu. Ráda jsem jezdívala na pio­nýrské tábory. Naši mě tam šoupli hned v první třídě, aby měli pár týdnů klid, ale mně to nevadilo. Byla jsem smělá holčička a společnost jsem vyhledávala. Akorát že mi při vyndávání zavaz