Jak dlouho po smrti ještě existuje lidská duše? A čeho všeho je schopná? Na jedno tajemné volání už nikdy nezapomenu! Stalo se to před sedmi lety. Byl večer a byla jsem sama doma. Neměla jsem co na práci a tak jsem sledovala televizi. Běžel tam zrovna nějaký film, od kterého mě náhle vyrušilo zazvonění mobilu. Neznámé číslo Podívala jsem se na displej. Bylo tam jen nějaké číslo. Většinou

Věci, které dlouhá léta považujeme za normální, mohou skrývat svá tajemství! Svým blízkým jsem o tom nechtěla nic říkat, aby se mi nesmáli. am až mi paměť sahá, to zrcadlo nám viselo v předsíni celá léta. Nikdy se kolem něj nic zvláštního nedělo, zkrátka jen takové ty obvyklé věci. Odcházíte z bytu a podíváte se, jak vypadáte. Občas se na sebe pousmějete, jindy se na sebe zase zašklebíte. Jedno

Toužila jsem vědět, zda si mě můj milovaný vezme. Kartářka mě potěšila jen částečně. Její věštba se mi nelíbila, přesto se naplnila. Když jsem jako mladá chodila se svým přítelem, samozřejmě mě zajímalo, jestli si mě vezme. S kamarádkou jsem tedy vyhledala kartářku. Nebylo to tenkrát nijak snadné. Už ani nevím, jak vypadala, byla to starší žena a bydlela v domě, kde pak dlouho byla vinárna.

Tvrdila, že žádné nadpřirozené schopnosti nemá. Prý pro tyto věci nemá cit. Ukázalo se však, že své nadání pouze neumí využívat. S kolegyní Simonou jsme se potkaly v zaměstnání před několika lety. Já se zajímala nadšeně o vše tajemné, ona jen přihlížela, nevěděla, co si o tom má myslet. Trochu s lítostí říkala, jak ji mrzí, že je k těmto věcem úplný antitalent. „Nikdy jsem nevnímala úplňky a

Tu noc mě zastihla bouře a déšť. Musela jsem se skrýt v poustevně na okraji lesa. A tam jsem ho najednou uviděla. Podivného jezdce, který mířil přímo ke mně! Nebe nad mojí hlavou hnalo šedé mraky do útoku. Přidala jsem instinktivně do pedálů. Vypadalo to na pořádnou bouři. Byla jsem na horském kole na každotýdenním výletě. Nebylo nic víc osvobozujícího, než sednout o víkendu na kolo a několi

Maminka mi vždy říkala, že strašidla nejsou. Přesto jsem tehdy spatřila podivnou postavu, která na mě mávala. Byla jsem v té době malá holčička, s rodiči jsme navštívili jejich známé, kteří bydleli nedaleko hradu Sovinec. Pamatuji si, jak jsme se vydali na prohlídku hradu – byl to zážitek spíše pro rodiče, mně byly tenkrát čtyři roky. Dívala jsem se kolem sebe a v hlavě se mi honily myšlenky

Dokud babička žila, měla úžasné květy. Po její smrti se však na květině několik let nerozvinulo jediné poupátko. Babička mi k patnáctým narozeninám darovala květinu. Rozkvétala průběžně po celý rok. A někdy i v zimě. Když babička zemřela, květina roky žádný květ neukázala. První větší květ přišel až s narozením mé dcery. Myslím, že to symbolizuje babičku a její přítomnost. Babička usoudila, že

V den Památky zesnulých jsme prožily na hřbitově nevysvětlitelné věci! Zjistily jsme, že krátce po uložení do hrobu mohou být duše zemřelých velice aktivní. Hodně lidí chodí na hřbitov pravidelně alespoň na Dušičky. Já jsem navštěvovala hrob svých blízkých pravidelně každý týden už několik let. Přišlo mi to tak správné. Sestra mi dělala doprovod Chodila jsem tam hlavně za svým milovaným m

Podivné rány nás probouzely téměř každou noc. Pomohl až místní spiritista. Vyhnaná duše nás ale dál pronásledovala. Když jsem byla dítě, žila jsem s rodiči tři roky v Bulharsku, kde otec pracoval jako technik v cukrovaru. Bydleli jsme v hezké vilce s velkou zahradou na kraji vesnice. Vzpomínám si na jeden sen, který se stále opakoval a který mě vždycky vyděsil. V tom nejzazším pokoji, kam jsme

Své květiny a stromy babička milovala, po její smrti dostal dům nového majitele. Dnes pečuji o zahradu já. Ten strom byl na zahradě odjakživa, pamatuji si ho od dětství. Babička k němu vzhlížela s velkou úctou. Dokonce jsme mu pletly jako děti věnečky, aby nás chránila víla, která v něm žije. Jednou jsem tam dokonce nějaká mlžná stvoření viděla. Bylo mi třináct, v noci jsem se probudila a díval