Když mi zemřela babička, se kterou jsem měla blízký vztah, dlouho jsem truchlila. Pak mi jedné noci zazvonil telefon. S babičkou jsme si byly blízké celý život. Byla jako moje druhá máma. Když jsem byla malá, učila mě plést, později mě kryla, když jsem tajně jezdila za klukem. I jako dospělá jsem jí volala skoro denně. Věděla o mně všechno. Když umřela, byla jsem nesvá celé měsíce. Pořád jsem m

Když zemřel můj milovaný manžel, připadala jsem si sama a toužila mít po svém boku někoho blízkého. Sen mi poradil, co mám dělat. Zdál se mi přímo pohádkový sen, ve kterém mě neznámá tajemná bytost zavedla před jednu známou čajovnu. Pochopila jsem to jako znamení, kterého se mi tímto způsobem dostalo, a následovala jsem ho. Nakonec se mi díky tomu změnil celý můj život. Jsem dodnes přesvědčená

Babička byla velmi pověrčivá. Vždy mi kladla na srdce, abych nebrala neblahá znamení na lehkou váhu. A já jsem jí věřila. Vyrůstala jsem s babičkou Annou. Byla hodně pověrčivá, s odstupem času bych řekla, že až zbytečně moc. Z některých pověr totiž měla vyloženě panickou hrůzu. V prvé řadě šlo o rozbité zrcadlo, také jakmile se nám doma proběhl pavouk, babička už křičela: „Hlavně ho nezabíjej,

Můj známý mě varoval, že zápisník, který jsem našla na půdě, je plný nebezpečných kouzel. Bylo mi to ale fuk. Musela jsem některá z nich vyzkoušet. Ten zápisník, který jsem našla schovaný ve staré truhle na půdě, byl rozhodně zajímavý. Obsahoval různé nákresy a podivné rady. Musela jsme si půjčit v místní knihovně publikace o magii a rituálech, a i tak mi dalo práci, než jsem některé zápisky po

Maminka na pověry věřila a kladla mi na srdce, abych žádná varování osudu nepodceňovala. Její předpověď z rozházených fazolí se bohužel naplnila. Jako dítě školou povinné jsem byla poučena, že když přes cestu někomu přeběhne černá kočka, bude mít smůlu. Tomu se dalo zabránit tím, že se překříží prostředníček přes ukazováček, nejraději na obou rukou, a takto chráněný člověk může pak bez obav pře

Ten dům jsme obývali přes padesát let. Nikdy bych nevěřila, že se právě v něm skrývá takové tajemství. Náš rodný dům, ve kterém jsem vyrůstala, jsme měli s bratrem Martinem prolezlý od půdy až po sklepení. Mysleli jsme si, že nemůže existovat nic, co by nás v domě naší maminky mohlo překvapit. Nebyl koutek, nebyla skulinka, kterou bychom neprolezli. Ale jak se ukázalo, přece jenom jsme na něco

Seděla jsem v domku prarodičů a vzpomínala. Najednou jsem uviděla známé brýle a nasadila si je. Vtom vešli do dveří babička i děda. Za prarodiči jsem jezdila často. Neznala jsem hodnějšího a laskavějšího člověka, než byla moje babička. Dodnes mám před očima její poněkud zakulacenější postavu, točící se v kuchyni kolem sporáku. Byla vyučená kuchařka a svoje řemeslo uměla do posledního puntíku. V

Stalo se mi to před sedmi lety, ale nikdy na to nezapomenu. Od té doby mě ta příhoda straší i ve snech. Návrat ke hrobu manžela měl hrůzostrašný průběh. Tajemné klepání a svítící nápis na náhrobní desce mi nikdo dodnes nevysvětlil. Byly to snad jenom výplody mojí fantazie? Nebo jsem měla halucinace? Mohu se jen domnívat… Milovaný manžel Poté, co mi manžel nečekaně zemřel při tragické auto

Každý si prý hluboko v sobě nese svůj minulý život. I mně se jednou vybavila krásná vzpomínka na mé dávné já. Od nejútlejšího dětství milovala zimu a mráz. Když venku mrzlo a všichni se klepali zimou, mně bylo příjemně. Nikdo v okolí mi nerozuměl. Říkali, že jsem zvláštní. Že by to byl nějaký gen po předcích, to se nikomu nezdálo, protože v mé rodině nebyl člověk, který by se rád válel ve sněhu

Sám osud mě zřejmě dovedl až k té astroložce, která pro mě měla dobré rady. Zprvu jsem tomu ale nevěřila. Nikdy by mě nenapadlo vypravit se pro radu za nějakou kartářkou nebo astroložkou před jakýmkoli životním rozhodnutím. Zastávala jsem názor, že jaké si to člověk udělá, takové to má. Nikdy jsem žádnou vědmu nenavštívila. To, co se tehdy stalo, byla velká náhoda. Chystala jsem se na služební