Na kouzla a rituály můj Tonda nikdy nevěřil. Když ale nastaly těžké časy, pochopila jsem, že tonoucí se stébla chytá. Tonda přivolal dobré duchy.

Můj manžel pochází z domečku se zahrádkou. Když nám bylo třicet, také jsme si pořídili malý domek, museli jsme si na něj ale půjčit a zadlužit se. Byl to hodně starý dům, který potřeboval rekonstrukci.

Většinu práce na té zřícenině udělal můj Tonda sám. Trvalo to dlouho, protože jsme měli málo peněz. Naše děti už chodily na střední, když se stalo to neštěstí, které dostalo celou rodinu na kolena.

Zvládnu to?

Měla jsem zlé tušení a ten den hned ráno svému muži domlouvala, ať na střechu neleze. Předešlý den pršelo a v noci byla hrozná mlha. On ale chtěl mít práci na střeše hotovou za víkend. A to se mu vymstilo. Noha se mu smekla a spadl.

Sanita přijela rychle, s Tondou to ale vypadalo zle. Bylo štěstí, že přežil, tvrdil lékař. Chodit však už prý nebude. Všechno bylo najednou na mně. Běhat po úřadech, s mužem po doktorech a vydělávat na půjčku, která nebyla ještě splacená. Byli jsme zoufalí. Když jsem viděla Tondu u rybníka, lekla jsem se, že se chce utopit.

Zázrak přišel

Běžela jsem za ním jako šílená. Když jsem k němu dorazila, měl v ruce nožík a vyráběl si vrbovou píšťalku. „Jestli dobří duché existují, tak nám pomůžou!“ řekl stroze. Myslela jsem si, že se pomátl. Nikdy na nic takového nevěřil.

Celý zbytek dne si na tu píšťalku pískal, až mi to lezlo na nervy. Také si ten den vsadil sportku. „To nevyjde!“ říkala jsem mu, on ale vsadil znovu. Když jsme do dvou měsíců vyhráli hezkou sumičku, svět se se mnou zatočil.

Že by dobří duchové opravdu existovali? Tehdy se nám finančně hodně ulevilo, a manžel se díky své vůli a rehabilitacím nakonec taky z vozíčku zvedl. Už sice nikdy neběhal jako dříve, ale chodí dodnes.

Marta (67), Zlínsko