Toho kolegu neměl nikdo v lásce. Tvářil se jako morous, byl to samotář a protiva. Přitom stačilo tak málo... Seděli jsme v kanceláři spolu sami a on mlčel. Dlouho. Kolegové byli na obědě, já ne, protože jsem zrovna držela dietu − a on se stravoval podivně. Nosil si z domova nějakou veganskou rýži s rozinkami a bůhví čím ještě. Koukal do počítače a mně to přišlo divné. Tak jsem ho oslovila.

Na všechno jsem měla dost času. Tedy všem jsem to říkala, sama jsem si to i myslela. A pak přišel nějaký zlom a bylo všechno docela jinak. Všichni se divili. Byla jsem taková bezstarostná holka. Pořád samá legrace. Maminka říkávala, že jsem odvážná, tatínek zase, že jsem drzá. Pořád nevěděli Pořád moji rodiče nevěděli, co ze mne vyroste. Táta dobře odhadl, že modelka asi ne, když jsem se

Po ulicích běhá spousta nezadaných chlapů, jenže kolikrát máme smůlu a natrefíme zrovna na ty zadané. Já díky ženáčovi přišla o nejlepší kus svého života. Myslela jsem si, že mě to nikdy nepotká. Když byl chlap ženatý, dávala jsem od něj ruce pryč. Nechtěla jsem mít na svědomí něčí rozpadlou rodinu a nechápala jsem ženské, co si se ženáčem klidně začnou. Vypadalo to nevinně Míru jsem pozn

Z dnešního pohledu se naše rodina stravovala velice nezdravě. Táta zbaštil na posezení dvanáct knedlíků, my s mámou šest. U nás doma se vždycky pořádně jedlo. Táta říkával: „Až přijde vojna, tlustý budou hubený a hubený budou studený,“ a dlouze se tomu smál. Máma vařila od rána do večera, bavilo ji to. Soutěžili jsme, kdo sní nejvíc nadýchaných knedlíků, velikých jako kola od vozu. To dá roz

Těšili jsme se na krásné chvíle u moře. Vyrazili jsme celá rodina, včetně staré maminky. Netušili jsme, jak dramatické chvilky tam zažijeme. Před pár lety jsem vzala na dovolenou celou rodinku. Kromě manžela a synů Jirky a Pe­tra také svou starou maminku a bratra s sedmiletou dcerkou. Chtěla jsem jim ukázat své milované Řecko a ostrov, který jsem si oblíbila ze všech nejvíce – Zakynthos. Nej

Pomlouvá nás, dělá naschvály a na pozdrav neodpovídá. Přiznala se, že nám závidí. Nejde o majetek ani o vzhled či nějakou výhru. Nikdy bych nevěřila, že závist se může týkat i obyčejného lidského štěstí. Přesto jsme s manželem takovou zhoubnou závist zažili. A trvalo dlouho, než jsme se dovtípili, proč je na nás sousedka tak ošklivá! Vše začalo naším výročím svatby. Tvářila se divně Jen t

Obrovský křik mých dvou vnuček mě zachránil před pokutou. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem si měla dávat dobrý pozor na to, co jím. Syn se snachou vyznávají takovou tu volnou výchovu, což neznamená dle mého nic jiného, než že nechají svoje potomky dělat si, co sami chtějí. Nic jim nezakážou ani nestanoví jasná pravidla. Snažila jsem se jim několikrát domluvit, ale marně. Musela jsem to vzdát

Odmala jsem věděla, co v životě chci a co je podstatné. Nebýt chudá a mít peníze! Přestěhovala jsem se do města s jediným cílem: sbalit boháče. Naši nikdy nebyli bohatí. Ne že bychom neměli na jídlo nebo kde bydlet, to ne, ale celý život jsem jen poslouchala: „Na to nemáme, Maruško! To si nemůžeme dovolit!“ Žili jsme skromně a měli jsme se rádi, nic zásadního nám nechybělo, ale já přesto někdy

Nejsem pro každou špatnost, ale každopádně také nejsem upejpavka. Mám ráda kolem sebe lidi, ale někdy je s nimi kříž. Mohou vše jen zamotat. Jako malá jsem bývala skoro jako uzlíček neštěstí. Nejspíš to způsobila moje úzkostlivá maminka. Než jí došlo, že mi dělá medvědí službu, byla s babičkou dost na kordy. Nikam jsem nesměla sama, pořád jsem mámu měla za zády. „Budeš mít vystrašené dítě,“ var

Kdo by to byl řekl, že se táta po smrti maminky zamiluje do mé kamarádky. Teď jsme jedna velká, divná rodina. SKlárou jsme seděly v jedné lavici a prožívaly různá střelená dobrodružství. Za pár měsíců nás čekala maturita. A tak jsme se s Klárou dohodly, že se u nás doma budeme každý den učit. Žila jsem jen s tátou, který se vracel domů pozdě večer, takže byl u nás klid. Maminka mi zemřela už př