Koupili jsme si detektor kovů a letní dovolené trávili na bitevních polích a v ruinách starých hradů. Ten nález jsme objevili náhodou, když jsme ho už nečekali. Ne že by mě to až tak bralo, ale vždycky jsem se cítila moc hezky, když jsme něco podnikali s bráchou. 
Hon za pokladem, to byla naše oblíbená zábava od dětství, která nám vydržela až do dospělosti. Pro mamku to byla jen taková hra, nad k

Před pár dny tomu byly dva roky, co sdílíme naši venkovskou domácnost s přírodními úkazy Majdou a Pajdou. Když jsme s manželem nastoupili do důchodu, říkali jsme si, že už nechceme dál žít ve městě, prodáme byt a pořídíme si domek na vesnici, kde budeme pěstovat kytičky, zeleninu, ovoce a také nějaká zvířátka. Měli jsme doma třílletého jezevčíka Pajdu, a řekli jsme si, že si k ní pořídíme pořádn

Celý život jsem pracovala v jednom podniku a najednou na mě před důchodem padl ten neblahý los, že se moje místo ruší. Netušila jsem, že mě v mém věku čeká ještě štěstí... Celý život jsem pracovala jako vědecká pracovnice, chybělo mi málo do důchodu, když se se mnou rozloučili a já najednou byla na pracáku. Marně jsem si sháněla místo v oboru. Po roce mě upoutala lákavá nabídka ve vedlejším měs

Byla bez zkušeností a valných znalostí, sebevědomí jí ale nechybělo. Chtěla ukázat, jakou moc nad námi má. Pár kapek projímadla její ambice rychle usměrnilo. Když odcházela naše nadřízená Ivanka do důchodu, všichni jsme to obrečeli. Tak hodnou, schopnou a skvělou odbornici si mělo vedení podniku více považovat. Doufali jsme, že zůstane i v důchodu, ale někdo se očividně těšil na uvolněnou vedoucí

Nějakou dobu jsme mého tátu neviděli. Když jsme se za ním vydali oslavit jeho velké kulatiny, všechny nás překvapil. Změnil slovník, šatník i koníčky. Moji rodiče se rozvedli už dávno. Ale na rozdíl od mojí maminky, která si našla po několika letech nového životního partnera, můj tatínek zůstal sám. Ani já, ani můj bratr Přemek nebydlíme blízko, a tak se k němu obvykle dostaneme jen zhruba jednou

Měla jsem hezký byt v paneláku, dobrou práci a hodné děti i manžela. Nic by mi nescházelo, nebýt souseda, který celou naši rodinu tyranizoval. Začalo to úplně nevinně. Nevytřenou chodbou. Byla to moje vina, prostě jsem zapomněla. On ale nějaké omluvy nepřijal. „Nulová tolerance!“ křičel na mě jako smyslů zbavený a hnal se psát stížnost na Družstvo, tedy sdružení nájemníků. Probírat můj prohřešek

Můj tchán byl chlap plný života, jak ale přestal pracovat, chátral nám před očima. A do toho začal pít... Když jsme se s manželem brali, byl jeho táta úžasný chlap. Kromě práce měl spoustu koníčků, nespočet kamarádů, pořád něco kutil kolem domu a každou chvíli chystal různá rodinná setkání. Když se nám narodili děti, ukázalo se, že je i skvělý dědeček. Jednou jsme ale byli u manželových rodičů na

Chodit nakupovat do nejbližší prodejny nemusí být až taková výhra, jak jsem si myslela. Prodavačka mě okrádala a ostatní zákazníky taky. Nakupovat v naší čtvrti byl problém. Malé obchůdky zkrachovaly a do nějakého velkého obchodu bylo daleko. Muselo se autem nebo autobusem. Já auto neměla, ani o to nestála. Kdo by pořád cpal peníze do nějakého starého krámu? Na nové jsem samozřejmě v důchodu nemě

Manžel nebyl nikdy žádný svatoušek a dost jsem se s ním natrápila. Když si těsně před důchodem našel jinou a po roce se vrátil, odpustila jsem mu. Tu třetí, kterou si nadělil k sedmdesátinám, jsem už nevydýchala. Někdo si najde hodného a slušného muže, někdo pěkného darebáka. Já měla obojí v jednom balení. Manžel byl sice slušný a pracovitý, ale žádnou sukni nemohl nechat bez povšimnutí. Nezůsta

Když chodím kolem krámku se sušenými bylinkami, hned se mi vybaví, že jsme jako školáci také sušívali. No, brávali jsme to jako nutné zlo a ulejvárnu. Naše škola měla pozemek plný velkých záhonů, to už se asi dneska nevidí. Byla to základka, které koncem třicátých let leckde postavili nemlich navlas stejné. Viděla jsem stejné školy i v jiných městech, tak to vím. Nekonečné lány Teď už na ty lét