Když mě má nejlepší kamarádka z dětství poprosila, zda bych ji nezaložila, vůbec by mě nenapadlo, že ona si mé peníze chce jen užívat. Když mě Věra poprosila, jestli bych jí nepůjčila na kauci a nájem, neváhala jsem ani minutu. Vrátila se do našeho města po těžkém rozvodu. Znaly jsme se od školy, prošly jsme spolu skoro vším a věřila jsem jí. Nebylo to moc, jen pár tisíc, a já byla ráda, že jí

Ta holka se ale uměla zalíbit a vlichotit každému. Moje vnučka byla snadným cílem. Byla příliš mladá na to, aby podvodnici poznala už z dálky. Před čtyřmi lety se moje vnučka Klára, tehdy třiadvacetiletá studentka medicíny, seznámila s Evou. Eva byla její nová kamarádka z univerzity, jak jsme si dlouho všichni mysleli. Charismatická, s hlasem, který vás svojí melodičností ukolébal, a jak jsm

Žiji v malém domku na okraji městečka, kde jsem prožila celý svůj život a sousedské vztahy tu vždy byly bezproblémové. Teď je vše ale jinak. Žila jsem si už vlastně takový poklidný život, jako z obrázku, na kterém ptáci zpívají, květiny hýří všemi barvami a sousedé se zdálky přátelsky zdraví. Ale pak přišel on, ten nový soused, a všechno se rázem změnilo. Ztratili jsme klid, na který jsme byli

Ráno jsem si jako obvykle sedla na balkon a dívala jsem se na dětské hřiště. Občas tam běhaly děti, ale většinou bylo prázdné, jako můj život. Kdysi jsem si myslela, že až půjdu do důchodu, budu mít víc času na vnoučata a jak si budu svůj život užívat. Že ke mně budou chodit na návštěvu, budeme spolu péct dobroty, Marušku naučím háčkovat a Tondovi přečtu Hochy od Bobří řeky, tak jako jsem je kd

Způsob, jakým jsem se kdysi seznámila s manželem, byl velmi originální. Přijala jsem pozvání na oběd od neznámého muže. Pamatuji si, že když jsem se toho rána před třiceti lety probudila a otevřela okno, zjistila jsem, že prší a mě čeká uplakaný pracovní den. Došla jsem do práce, pustila se do rozpracovaných úkolů a v poledne jsem se chystala jít na oběd. Než nadešla obvyklá doba, čekalo mě vša

Toho mrzouta neměl ve vesnici nikdo rád. S kaž­dým se hádal, každého z něčeho obviňoval. Přitom byl jen zoufale sám. Jako já. Ten starý mrzutý dědek lezl na nervy celé vesnici. Jakživ ho nikdo neviděl v dobré náladě, pořád se vztekal, někoho z něčeho obviňoval, s někým se hádal. Sousedku nařkl, že mu hází svoje spadaná jablka na pozemek, v krámě řval, že ho ošidili o korunu padesát haléřů a že

Bylo mi skoro sedmnáct. S Otíkem ze sousedství jsme byli odjakživa kamarádi. Jednoho dne mi ale řekl, že mi musí něco říct. Myslela jsem si, že se to stane na svatého Martina. Vůbec nevím, jak mě to mohlo napadnout. Napsala jsem o tom i báseň, dodnes si vzpomínám, že se mi tam rýmovalo neděle a nesměle. Jako že přijde svatomartinská neděle a ty mi vyznáš lásku nesměle. Tu básničku jsem napsala

Velmi si zakládala na svém psím aristokratovi a naším Ťapkou pohrdala. Tak jsem vzala spravedlnost do svých rukou. Riskovala jsem při tom ale opravdu hodně. Jsem holka z vesnice, neumím si představit, že bych žila ve městě. To můj bratr byl klidně ochotný se přestěhovat. Když si našel holku z města, odešel za ní. Chvíli bydleli ve městě, ale když se narodily jejich děti, museli se přestěhovat n

Když začne podzim, posedne mě věčný pocit hladu. Snědla bych, na co přijdu. Dříve jsem se nijak neomezovala, a skončilo to málem tragédií. V pubertě jsem to zvládala skvěle, hodně jsem sportovala a ty své váhové výkyvy snadno vyrovnávala. Nedělala jsem si s tím starosti, na podzim jsem prostě měla věčně hlad. Neustálá chuť k jídlu se mě držela až do Silvestra. Jenže tehdy jsem ještě ta nabraná

Všechno se na mě sesypalo. Bylo mi hrozně, dokonce jsem začala zapomínat. Nakonec se ale ukázalo, že mi navzdory věku není vlastně vůbec nic... Jako ryba bez vody jsem se cítila dva roky. Dostala jsem se do těžké krize. Možná tomu pomohla ta covidová pandemie, která v té době byla v plném proudu. Přišla jsem o kamaráda, který zemřel. Jedna moje spolužačka to nesla také těžce. I já jsem se na