Rozvod rodičů byl pro mě a pro malého brášku peklo. Ještě víc než sebe jsem litovala bráchu. Sedával na studených schodech a brečel. Naši se rozváděli. Už je to dávno. Bylo mi patnáct, bráchovi jedenáct. Bylo mi snad ještě víc líto jeho než sebe. Sedával na studených schodech v síni, mokrýma očima hleděl do neznáma a dokola opakoval: „A kde bude táta bydlet? A vezme si nás s sebou?“ Zkusila

Já a má mladší sestra jsme vždy byly naprosto jiné. Já se ráda učila, byla vzorná, věděla jsem kam směřovat. Ona byla pravý opak. Jednoho dne se náš vztah rozpadl úplně. Mrzí mě to. Moje sestra Kamila a já jsme tak nějak vždycky zápasily. Jako malé jsme působily spíš jako dva kluci. Hned jsme si vjely do vlasů, praly se a žalovaly na sebe. Odmalička jsme se nemělymoc rády a já vlastně nikdy nec

Nikdy by mě nenapadlo, že žena, matka, může dělat takové věci. Chtěla nám co nejvíce ublížit, ale nejvíc ze všeho nakonec ublížila sama sobě. V autě je mi už pěkné horko. Je krásný letní den, slunce praží do kapoty. Jak krásně by bylo třeba na koupališti nebo někde na výletě. Místo toho tu sedím, škvařím se ve vlastní šťávě a čekám na Ivana. Je na návštěvě v nemocnici. Vlastně na psychiatrickém

Přestože jsem byla s Petrem několik let, oficiálně jako jeho partnerka jsem nikdy neexistovala a neexistuju. Díky tomu jsem přišla o všechno. Dcera v kuchyni bouchá rozmrzele nádobím. Vůbec se jí nedivím. I když sedím v obýváku, schoulená do ušáku a ani nedutám, vím, že jí už lezu pěkně na nervy. Její byt není nafukovací, má manžela a dvě malé děti. No a já jsem prostě navíc. Ocitla jsem se tu

Když se Mariana se synem přistěhovala do naší vesnice, lidé z toho nebyli nadšení. Říkali, že je čarodějnice. Byla to pravda a mě to k nim táhlo. Bílý dům s modrými okenicemi a zahradou plnou starých jabloní. Kde jsem ho jen viděla? Dlouho jsem si myslela, že je to jen výplod mé fantazie či výjev z nějakého filmu. Domů s modrými okenicemi je žalostně málo. Tak například v naší vesnici nebyl,

Dcera, moc hodná holka, měla smůlu na zlého a agresivního chlapa. Moc si s ním vytrpěla. Přála jsem mu to nejhorší a to se opravdu stalo. Naše Ivanka byla takové srdíčko. A jak to tak bývá, protiklady se přitahují. S Frantou se seznámili, když jí bylo šestnáct let. Imponovala jí nejspíš jeho povaha drsného rockera. Když se mu něco nelíbilo, hned jednal. Mezi lidmi měl přirozený respekt. Měl dar

Jsem na muže velmi pyšná, ale také se zlobím, že se do toho zapletl. Stačilo málo a mohla jsem být vdova. Majitel obchodu s potravinami u nás na rohu ulice nás oba moc dobře zná. Pravidelně tam nakupuje buď manžel, nebo já. Nyní před námi stojí a v ruce drží obálku. Přišel Rudolfovi, mému muži, poděkovat za jeho statečnost. Díky ní v obchodě nepřišel ani o korunu a všichni to přežili. Měl rá

Když vás potká něco zlého a vy s tím nemůžete nic udělat, je to hrozné. Nejhorší je ta naprostá bezmoc a zoufalství. Chvíle, kdy ztratíte veškerou naději. Konečně přijíždí policejní auto a zastavuje před naším domem. Z něj vychází trochu zmatený Míša, můj vnuk. Celá se třesu rozčilením a mám strach, abych se nezhroutila. Ale vidět svého milovaného vnoučka po dvou měsících živého, je velmi silný

Kéž by se to, co jsem kdysi udělala, dalo vrátit zase zpátky! Bohužel to nejde, a tak mě to bude zřejmě trápit až do smrti. Když se tak ohlížím za svým životem, vidím své chyby daleko jasněji a zřetelněji než dřív. Je jich jako máku. A k čemu to bylo? Jaký mělo smysl škrtnout ze života nejbližšího člověka, vlastní sestru? Přitom jsme se mívaly tak rády! Vzpomínám si na večery pod jednou peři

Co oči nevidí, to srdce nebolí. Této zásady se často drží zamilovaní lidé. I já jsem taková byla. Myslela jsem, že mám pohádkový vztah s tím pravým. Byla jsem příliš naivní. Už odmalička jsem byla jako každá holčička. Věřila jsem, že jednou potkám toho pravého, tedy prince na bílém koni. Když mi bylo 29 let, můj sen se stal skutečností. Jmenoval se Zoltán, muž z Maďarska, žijící v Praze. Pro mě