Vzájemné propojení mezi člověkem a psem je vážně neuvěřitelné a rozumem naprosto nepochopitelné. Díky za to. Lesánek leží nehnutě na polštáři na koberci a vedle něj se tulí Adámek, můj vnouček. Rytmicky hladí podřimujícího psa po zádech a spokojeně se usmívá. Jaké štěstí, že se tihle dva zase k sobě vrátili. Tu dobu, co tu Lesan nebyl, jsem měla o svého mentálně postiženého vnuka vážně strac

Může se to zdát jako pohádka. Od mých osmi let jsme byli v Jižní Americe, každé tři roky v jiném státě. Realita byla ale poněkud jiná... Pamatuji si, že jako malé mi nikdy nic nechybělo. Oba moji rodiče měli dobrou práci a docela vysoké postavení, takže jsme si žili lehce nad klasické poměry. Měla jsem ty nejlepší hračky, jezdili jsme minimálně dvakrát ročně na dovolené a mezi ostatními dětmi j

V té chvíli jsem neviděla jiné řešení. A vlastně mi to nepřišlo ani trochu nevhodné. Vždyť jsme přece s Luborem chodili už pěkně dlouho. Bylo přece na čase se konečně usadit. Lubor právě přijíždí. Zastavuje před domem a pomáhá Jardovi z auta. Ještě si něco povídají a pak se oba podívají směrem k oknu mého bytu. Vědí, že tam jsem a pozoruji je, i když jsem schovaná za záclonou. Jak je možné,

Nikdy jsem neměla problémy s pitím, ačkoli můj otec byl alkoholik. Ale teď si myslím, že je alkoholismus opravdu dědičný, jak se občas říká. Do mých pětatřiceti bylo vše v pohodě. Normálně jsem si dala pár skleniček týdně při setkání s přáteli nebo na večírku. Ale když se se mnou rozešel můj přítel, úlevu jsem našla jen ve víně. Pro dobrý pocit Nejdřív to šlo pomalu. Otupila mě jedna dvě

Díky svému hodnému a velkorysému synovi žiju. Zachoval se vážně úžasně, přesto, že jsem mu tak ublížila. Dnes přijde Josef i se svou rodinou na oběd. Už se na ně moc těším, i když mám také trochu trému. Vlastně dost velkou trému. Před třemi měsíci jsem o jejich existenci nevěděla a ani se o to nezajímala. Vím, byla to neomluvitelná chyba. Jenže člověk někdy dělá věci, za které se později moc

Lidská zloba a závist nemají skutečně žádné hranice. To, co nám udělal náš soused, by asi nikdo neočekával ani v tom nejhorším snu. Ale stalo se. Právě jsme se dozvěděli, že jsme přišli nejen o chalupu, ale že nedostaneme ani žádné peníze. Leda snad v budoucnu od souseda. A kdo ví, zda se toho vůbec dožijeme. Navíc naše důchody jsou dost malé a chalupa byla náš jediný přivýdělek. Naše dědict

Slova, která jsem slýchávala z úst maminky a která pro mne byla synonymem bezpečí, během jedné chvíle zcela ztratila význam a já se propadla do propasti hrůzy… Ty strachy mám ještě pořád. Zlatíčko moje, andílku můj malý. Miluji tě nade vše, jsi moje hodná a krásná holčička. Všechno bude v pořádku.“ Častokrát jsem tato slova slyšela z maminčiných úst. Byl jako šílený Bylo to ve chvílích, k

Když jsem se rozvedla, myslela jsem, že vše zlé je za mnou a čeká mě zbrusu nový a krásný život. Možná to tak mohlo být, kdybych si nevybrala za partnera muže své kamarádky! Ztratila jsem skoro dvacet let s mužem, který za to naprosto nestál. Mé manželství s Jardou bylo naprosto marné ve všech ohledech. Když řeknu, že to byl sobec a děvkař první třídy, myslím si, že jsem ještě slušná. Jeho z

Do svého tichého a neprůbojného manžela bych nikdy neřekla, že mi bude nevěrný. Přesto se tak stalo a já měla o čem přemýšlet. Zvažovala jsem „druhou šanci.“ Můj manžel Tonda byl mouchy snězte si mě. Vzhledem k tomu, že jsem dominantní člověk, partner s takovou povahou mi vyhovoval. Vždycky bylo všechno podle mě. Když mi kolegyně v práci vyprávěly o nevěrách svých mužů, já se jen smála. „To

V mládí člověk nadělá spoustu hloupostí, jednou z nich bylo to, že jsem rozbila kamarádčin vztah. Toho kluka jsem totiž chtěla. Jako mladá jsem měla skvělou kamarádku, o kterou jsem přišla. Už je tomu čtyřicet let, a mrzí mě to dodnes. Vždycky jsem si říkala, že si k sobě jednou najdeme cestu a všechno bude jako dříve. Jenže v mém věku už člověk nemá na nic čekat. Naďa totiž před rokem zemře