Nikdy jsem nechápala ženy, co se nechají od chlapa mlátit. Říkala jsem si, že kdyby na mě nějaký muž vztáhl ruku, jdu od něj hned. Přesto jsem se dostala do pasti. Dnes chápu, jak je to snadné. Chlap vás totiž nezačne mlátit ze dne na den, ale nejdříve vás zbaví přátel, pak podlomí sebedůvěru, postará se o to, aby byla žena na něm závislá, a pak udeří. Navíc dokáže ženskou přesvědčit, že si tu

Máma umřela, když mi bylo osm. Než jsem se z toho stačila vzpamatovat, dostala jsem náhradní maminku. Nadšená jsem z ní nebyla. Macechu otec přivedl, když mi bylo devět. Máma umřela rok předtím. Nechodil kolem horké kaše a nijak mě na to nepřipravoval, to nebyl jeho styl. Řekl: „Lído, tohle je tvoje nová maminka a ty ji budeš mít ráda.“ Tečka. Paní s natupírovaným účesem, ve fialovém kostýmk

S matkou jsem nikdy neměla moc dobré vztahy. Narodila jsem se naopak, a tak to byl dost těžký porod, který zřejmě narušil její vztah ke mně. Málem při tom umřela. Do mých pěti let jsem pak měla podpůrné stroječky, takže se mnou bylo více práce než se zdravými dětmi, a navíc jsem tak nebyla „maminčina princezna“. Tou se stala až má o šest let mladší sestra. Zatímco já neudělala nikdy nic dobře,

Soužití člověka a zvířete je krásné a někdy hodně dojemné. Jeden bez druhého totiž často nedokážou žít. Paní Květa sedí v křesílku na sluníčku na naší předzahrádce a na klíně si jí hoví Tuláček. On spokojeně přede a Květa se spokojeně usmívá. Konečně má zase svého mazlíčka v náručí. Hladí ho něžně po zádech. A i když ho nevidí, moc dobře ví, že on se na ni upřeně dívá. Naše hodná sousedka

Už teď tuším, jak moc mě známí i sousedé pomluví. Ale já už prostě nemůžu, tak co mám jiného dělat... Mám trápit sebe a především manžela? Čekání na sanitku je vážně nekonečné. Můj manžel sedí na invalidním vozíku naprosto odevzdaně, bez jediného projevu nějaké emoce. Vím, že za to nemůže. Jeho nemoc ho do tohoto stavu dostala. Změnil se, je to docela jiný člověk, než jakým býval. Vtipný a v

Byla jsem ještě malá, chodila jsem teprve do druhé třídy. Doma se dělo něco divného. Máma mě naložila do auta a odvezla k babičce a dědovi na samotu. Jelo se k babičce. Léto ještě ani pořádně nezačalo, v tu dobu jsem tam nejezdívala. Cosi se mi na tom nezdálo, ale jakmile jsem spatřila stavení na kraji lesa, pookřála jsem a na pochybnosti zapomněla. Vyběhla jsem z embéčka a babička se v té vteř

S Petrem jsme spolu už více než čtyři desítky let. Máme dva velké syny a musím říci, že se nám vše vydařilo. Na stará kolena jsme se rozhodli pro život „na samotě u lesa“. Dříve jsme měli krásný rodinný dům v centru města, kde jsme i pracovali, k domu náležel i velký dvůr, kde si manžel krátce po svatbě založil autoservis, který nás zaměstnal oba dva. Já mu dělala účetnictví, a tak vše klapalo,

Byla jsem v životě moc šťastná a spokojená, až do toho osudného dne. Do svízelné situace se člověk dostane docela lehce. Jako každý den, i během onoho rána jsem se s manželem normálně rozloučila. On nasedl do auta a odjel do města. Já se vrátila domů a šla jsem uklízet. Tou cestou jel muž nejméně stokrát, tak ji znal dobře a téměř zpaměti. Náhle mu zazvonil mobil a on se rozhodl hovor přijmout.

Synův osud varoval. Martinova manželka byla hysterická psychopatka. Dnes nám všem dělá ze života peklo. Ničí i jeho druhé manželství. Když jsem Lucii viděla poprvé, říkala jsem si, že je to moc pohledná dívka, která by se mohla živit jako modelka. Všichni jsme si říkali, jak se povedlo našemu Martinovi získat takovou dívku. Jak ale čas šel, začala se projevovat jako velice psychicky labilní a ž

Život dokáže být neuvěřitelně krutý k těm, kteří si to vůbec nezaslouží. Tak jako tomu bylo u nás v rodině. Tereza skládá poslední várku nádobí do myčky. Zůstaly jsme v bytě samy, jen my dvě. Právě skončila smuteční hostina. Ještě před pár dny jsme si všichni mysleli, že tu budeme sedět a radovat se na úplně jiné hostině, totiž svatební. Už bylo vše připraveno, hosté pozvaní, koláče a další poc