Honíte se a chcete všechno stihnout. Najednou a hned. Přitom ignorujete varovné signály těla, že to nezvládá. Pak musí přijít poslední varování. Položila jsem mobil na stolek a dopila svou odpolední kávu. Volala kamarádka celá zoufalá, že se musí omluvit, že dneska nestíhá ke mně přijít. Nezlobím se. Musím se nad tím jen pousmát. Je to ale smutný úsměv, protože mám o kamarádku obavy. Je celá vy

Nechápu, jak jsem mohla tak naletět. Vždy jsem se podobným historkám smála. Až do chvíle, než jsem se obětí stala já sama. To mi zmrzl úsměv na rtech. V „naší“ cukrárně je plno. Když se rozhlédnu, vidím tu mezi hosty jednoho, který je tak podobný Václavovi. Elegán, v hezkém obleku, který právě hovoří s nějakou nesmělou paní. I když je neslyším, dovedu si představit, co jí říká, jak do ní huč

Když zemřel, byla to pro mě nenahraditelná ztráta. Naštěstí se vrací, nejen ve snech. Občas ho, i když to zní divně, potkávám. Když do rodiny přijde vážná nemoc, je to, jako byste stáli pod ledovou sprchou. Říkáte si: Vždyť jsem byla až do včerejška šťastná – jen jsem o tom nevěděla. Mysleli jsme si, že děda tu bude nejméně do sta let. Těšil se železnému zdraví, celý život pracoval v lese, n

Potíže s naším Honzou byly vlastně odjakživa. Můj bratr byl totiž už v dětství nezvladatelný. Bohužel to nikdo důsledně neřešil. Otevřely se dveře a slyším svoje jméno. Mám teď na kolečkovém křesle vjet do soudní síně a svědčit proti Honzovi. Proti vlastnímu bratrovi, který mě na invalidní vozík dostal. A to všechno před očima našich starých rodičů, kteří si nedali říct a k soudu přišli. Sna

Už nikdy jsem ho nechtěla potkat. Toho původce všeho zla a neštěstí, které mě v životě potkalo. Vše ale bylo nakonec jinak. Jako kdyby mě osud chtěl zkoušet, co vydržím. Dnes by bylo Adamovi čtyřicet. Snažím se představit si, jak by vypadal. Měl by už prořídlé vlasy, nebo dokonce první šediny. Určitě by byl štíhlý, vždy si na svá kila dával pozor. Jakou ženu by si byl nakonec vybral. Tu věčn

Kdysi jsem se strašně bála bouřky a lijáků. Dnes už tolik ne, ale ustrašená si připadám pořád. Jenomže co s tím? Jako malá jsem trpěla hrůzou z bouřky, větší, než bývá u dětí obvyklé. Vlastně jsem se bála i deště. Když lilo, připadalo mi, že nikdy nepřestane a všechny nás to zatopí, celou vesnici i s poštou a panem poštmistrem, kapličkou, autobusovou zastávkou, národním výborem a obecní pastouš

Někteří lidé se vám tak zaryjí pod kůži, že i když vám hodně ublíží, nedokážete se na ně donekonečna zlobit. No jo, přijel děda z Ameriky a celá rodina je v pozoru. Nevadí mi to. Je to tak nakonec dobře. I když někteří mí známí mě považují za blázna. Za člověka s krátkou pamětí, který zapomněl, co všechno prožil. Jenže já nezapomněla. To se prostě nikdy zapomenout nedá. Ale odpustit? Možná.

Rozvodem syna jsem ztratila vnuka a veškeré naděje, že budu šťastná babička. Náhoda mi přivedla do cesty dítě, o které jsem se mohla starat. Propadla jsem se do snu. Všude kolem se najednou zelenala louka, cesta se klikatila kolem lesa a na jejím konci stál domek, který jsem znala z dětství. Slyšela jsem cvrčky a najednou plesk! „Paní, proberte se!“ Jenže proč bych se měla vracet do světa, ve k

Jako mladá jsem měla velkou lásku, ale neměli jsme peníze a na tom vztah ztroskotal. Od té doby jsem si řekla, že když chlapa, tak jedině bohatého! Když jsem poznala Stanislava, řekla jsem si, že je to ten pravý. Jako hosteska jsem se ocitla na jedné akci plné zámožných lidí. Zatímco jsem jim pod nos nosila kaviár, oni řešili, do čeho budou investovat svoje miliony. Toho večera jsem pořád cítil

Vzpomínáte si na Cestovní kancelář mládeže? Tak právě s tou jsme kdysi vyrazily, my tři kamarádky, za dobrodružstvím a v první řadě za tolik očekávanou láskou. Pamětníci si možná vybaví, že za oněch časů existovala takzvaná CKM neboli Cestovní kancelář mládeže. Když mi bylo sedmnáct, cestovaly jsme pod jejími ochrannými křídly na Sázavu. Byly jsme tři holky a jely jsme tam s jediným cílem: nají