Nezůstalo mi skoro nic, jen oči pro pláč. Obrala mě vlastní vnučka, kterou jsem odmala vypiplala, protože její máma se na ni vykašlala. Když můj syn poprvé domů přivedl Dášu, vůbec se mi nelíbila. V očích měla takovou skrytou zlobu. On byl ale tak zamilovaný! Nic jsem neříkala a v duchu se přesvědčovala, že jsem se asi zmýlila. „Nemám z té Dáši dobrý pocit,“ přiznal i můj manžel. Po pár měsí

Něco tak strašného jsem ještě nikdy nezažila. A pevně doufám, že už také nezažiju. Přepadli mě za bílého dne a já se teď bojím vůbec někam chodit. Koukla jsem na hodinky. Ještě mám dost času. Ven pro chleba a mléko půjdu až ve tři. Už to mám vychytané, že v té době je nejvíce lidí na ulici. A to já nutně potřebuji, jinak by mě totiž přepadl nezvladatelný strach. Mojí nejčernější noční můrou je

Udržet si dobré vztahy v práci je někdy velmi těžké. Zvlášť když si myslíte, že je vaše kolegyně i dobrá kamarádka, ale ona vám místo toho vrazí kudlu do zad. V práci jsem byla mnoho let a vlastně vždy jsem byla spokojená. Do práce jsem zkrátka chodila ráda. Měla jsem skvělý tým i úžasné kolegy, se kterými jsme podnikali spoustu věcí. Občas se nám nějaké kolegyně prostřídaly, ty mladé šly na ma

Celý život jsem pracovala v jedné firmě. Práce mě bavila, rodina se mi také vydařila. Vlastně jsem myslela, že mě čeká už jen zasloužený důchod. Když se blížila šedesátka, začala jsem si uvědomovat, že mě práce začíná zmáhat, a musela jsem si přiznat, že už ani mé výkony nejsou takové jako dřív. Možná jsem se přecenila, když jsem se v pětapadesáti vrátila k trénování gymnastiky. Před dvěma lety

Cítím se mnohem lépe než kdykoli dřív. Jako bych zahodila těžký batoh plný starostí, který jsem roky vláčela. Do nového roku jsem šťastně vykročila pravou nohou. Loni jsem se pevně rozhodla Vánoce ignorovat. A proč vlastně ne? Je to jen moje věc. A je to pohodlnější. Žádné vanilkové rohlíčky, žádné překotné uklízení, žádný stromeček. Beztak to člověka jen deprimuje. Je to svátek dětí. Kde by

Můj muž způsobil před mnoha lety na Silvestra nehodu, při které utrpěly úraz dvě děti. Já mu už odpustila, okolí nezapomene asi nikdy. S manželem se známe od školy, osud nás sice nejprve na čas rozdělil, každý jsme odešel studovat střední školu do jiného města, a každý z nás si svou první lásku odbyl někde jinde. Až po Honzově vojně jsme se náhodou potkali, a tak jsme spolu začali chodit. Po

Samota člověka okrádá o radost ze života. A já jsem opravdu byla na všechno sama. Přitom moji rodiče byli živí a zdraví. Nikdy mi s ničím nepomohli. Od chvíle, kdy se narodila malá, jako bych ani neměla rodiče. Dost mě to leká. Kolem sebe vidím, kolik starších lidí by dalo bůhvíco za vnouče, ale čekají na ně marně. Mladí dnes mají jiné starosti, nemohou se nabažit svobody, cestování, úspěchů v 

Běhala jsem po obchodech a vybírala šaty, abych nechodila pořád v tom samém. Zejména na šatech na ples jsem si dala záležet. V duchu jsem se ptala: Není to sen? S manželem jsme se odcizili, vypadalo to, že půjdeme od sebe. Od začátku to nebyla idyla, po dvaceti letech jsem k němu necítila nic. Právě v té době jsem potkala na ulici spolužáka ze základky. Slovo dalo slovo, a už jsme seděli v kavá

Nikdy bych nevěřila, že se dokážu zbavit toho zlozvyku. Všechny domluvy byly marné – až najednou šlo o život milovaného manžela. Patřila jsem k nenapravitelným kuřákům. Kouřit jsem začala hodně brzy, ve čtrnácti letech, tajně, za zády rodičů. Marně jsem se pokoušela několikrát v životě s tímto zlozvykem přestat. Vydržela jsem maximálně dva měsíce, během nich přibrala deset kilo, protože jsem

Moje kamarádka mi moc dobře poradila. Jsem ráda, že jsem ji nakonec poslechla a přestala se bát. Každé zlo má být po zásluze potrestáno. Dnes už zas klidně chodím domů a nebojím se. Ale není tomu tak dávno, co se mi domů vůbec chodit nechtělo. Bála jsem se, že tam na mě bude zase číhat soused. Bála jsem se, co po mně zase bude chtít. Začalo to přátelsky Jaroslav byl můj soused teprve něko