Na citlivé téma – 55. stránka – SkutečnéPříběhy.cz

3 minuty čtení

Bála jsem se, že zůstanu na ocet, a tak jsem se vdala unáhleně. Tím jsem si nasadila do bytu vážnou duševní poruchu. Do Prahy jsem přišla s tehdejším přítelem. Marně jsem tehdy doufala, že si mě vezme. Svatbu se mnou plánoval tak dlouho, až si vzal svou kolegyni, která s ním čekala dítě. A pak se v mém životě objevil Toník. Nesmělý inženýr, který nadevše miloval svou matku. „Neměla to lehké,

zobrazit více >>

Mámu vnoučatům nenahradím!

5 minut čtení

Moje dcera kdysi zemřela při porodu. V té šílené době bylo ale potřeba postarat se o dvojčátka, která přišla na svět za tak strašných okolností. Byla to těžká role. Bála jsem se, zda zeť tak náročnou situaci vůbec dokáže zvládnout. Bolest ze ztráty milované mladičké ženy, nové človíčky, kteří přišli na svět rovnou dva, a on byl také sotva dospělý. A tak jsem si je všechny vzala k sobě. Dcera

zobrazit více >>

Na všechno je nyní dost času!

5 minut čtení

Honíte se a chcete všechno stihnout. Najednou a hned. Přitom ignorujete varovné signály těla, že to nezvládá. Pak musí přijít poslední varování. Položila jsem mobil na stolek a dopila svou odpolední kávu. Volala kamarádka celá zoufalá, že se musí omluvit, že dneska nestíhá ke mně přijít. Nezlobím se. Musím se nad tím jen pousmát. Je to ale smutný úsměv, protože mám o kamarádku obavy. Je celá vy

zobrazit více >>

Okradl mě švihák lázeňský

3 minuty čtení

Nechápu, jak jsem mohla tak naletět. Vždy jsem se podobným historkám smála. Až do chvíle, než jsem se obětí stala já sama. To mi zmrzl úsměv na rtech. V „naší“ cukrárně je plno. Když se rozhlédnu, vidím tu mezi hosty jednoho, který je tak podobný Václavovi. Elegán, v hezkém obleku, který právě hovoří s nějakou nesmělou paní. I když je neslyším, dovedu si představit, co jí říká, jak do ní huč

zobrazit více >>

Někdy mívám pocit, že je tu děda pořád se mnou

3 minuty čtení

Když zemřel, byla to pro mě nenahraditelná ztráta. Naštěstí se vrací, nejen ve snech. Občas ho, i když to zní divně, potkávám. Když do rodiny přijde vážná nemoc, je to, jako byste stáli pod ledovou sprchou. Říkáte si: Vždyť jsem byla až do včerejška šťastná – jen jsem o tom nevěděla. Mysleli jsme si, že děda tu bude nejméně do sta let. Těšil se železnému zdraví, celý život pracoval v lese, n

zobrazit více >>

Kvůli bratrovi jsem na vozíku

3 minuty čtení

Potíže s naším Honzou byly vlastně odjakživa. Můj bratr byl totiž už v dětství nezvladatelný. Bohužel to nikdo důsledně neřešil. Otevřely se dveře a slyším svoje jméno. Mám teď na kolečkovém křesle vjet do soudní síně a svědčit proti Honzovi. Proti vlastnímu bratrovi, který mě na invalidní vozík dostal. A to všechno před očima našich starých rodičů, kteří si nedali říct a k soudu přišli. Sna

zobrazit více >>

Najdeme k sobě cestu?

5 minut čtení

Už nikdy jsem ho nechtěla potkat. Toho původce všeho zla a neštěstí, které mě v životě potkalo. Vše ale bylo nakonec jinak. Jako kdyby mě osud chtěl zkoušet, co vydržím. Dnes by bylo Adamovi čtyřicet. Snažím se představit si, jak by vypadal. Měl by už prořídlé vlasy, nebo dokonce první šediny. Určitě by byl štíhlý, vždy si na svá kila dával pozor. Jakou ženu by si byl nakonec vybral. Tu věčn

zobrazit více >>

Nějak mi docházejí pilulky proti strachu

3 minuty čtení

Kdysi jsem se strašně bála bouřky a lijáků. Dnes už tolik ne, ale ustrašená si připadám pořád. Jenomže co s tím? Jako malá jsem trpěla hrůzou z bouřky, větší, než bývá u dětí obvyklé. Vlastně jsem se bála i deště. Když lilo, připadalo mi, že nikdy nepřestane a všechny nás to zatopí, celou vesnici i s poštou a panem poštmistrem, kapličkou, autobusovou zastávkou, národním výborem a obecní pastouš

zobrazit více >>

Vzala jsem ho ještě na milost

5 minut čtení

Někteří lidé se vám tak zaryjí pod kůži, že i když vám hodně ublíží, nedokážete se na ně donekonečna zlobit. No jo, přijel děda z Ameriky a celá rodina je v pozoru. Nevadí mi to. Je to tak nakonec dobře. I když někteří mí známí mě považují za blázna. Za člověka s krátkou pamětí, který zapomněl, co všechno prožil. Jenže já nezapomněla. To se prostě nikdy zapomenout nedá. Ale odpustit? Možná.

zobrazit více >>

Když je člověku nejhůře, je pomoc boha nejblíže?

2 minuty čtení

Rozvodem syna jsem ztratila vnuka a veškeré naděje, že budu šťastná babička. Náhoda mi přivedla do cesty dítě, o které jsem se mohla starat. Propadla jsem se do snu. Všude kolem se najednou zelenala louka, cesta se klikatila kolem lesa a na jejím konci stál domek, který jsem znala z dětství. Slyšela jsem cvrčky a najednou plesk! „Paní, proberte se!“ Jenže proč bych se měla vracet do světa, ve k

zobrazit více >>

‹ PŘEDCHOZÍ

DALŠÍ ›