Starala jsem se o brášku, vařila, nakupovala. Předčasně jsem tenkrát dospěla, protože mi zkrátka nic jiného nezbývalo. Maminka zemřela, když mi bylo třináct. Měla jsem ještě tříletého brášku. Táta byl na všechno sám, držel se statečně, ale mámu nahradit nedokázal. To bylo ostatně na mně – dělala jsem maminku bráškovi. Táta se vracel z práce pozdě odpoledne, vyzvedávala jsem Péťu ze školky a 

V první chvíli jsem si říkala, že to nikdy nedokážu. Jenže krev není voda. Proto jsem Pavlíkovi dokázala odpustit. Snad mě znovu nezklame. Oba jsme nervózní a já vidím, jak Pavlovi stékají kapičky potu po čele. Vidíme se po dlouhých šesti letech. A já vlastně nevím, zda se ho nemám tak trochu bát. Občas se mi před očima objeví obraz jeho tváře, tenkrát před sedmi lety. Bylo mu sedmnáct a neměl

Vím, že Luboš byl problematický, nadělal v životě hodně chyb, to nejhorší se ale bohužel nedalo napravit. Vzdal se svého jediného dítěte. Naši kluci byli odmalička odlišní. Starší Luboš byl bohém, už jako miminko nám dal zabrat. O šest let mladší Martin byl od narození klidný. Ve škole Luboš neposeděl, zlobil a vymýšlel lumpárny, ale na vysvědčení měl jedničky. Martin byl zlaté dítě. Škola m

I když je člověk dostatečně opatrný, katastrofě zabránit někdy nedokáže. Neměl by si proto nic vyčítat. Sníh křupe pod nohama a Bertík v něm vesele skotačí. Ale jen tak daleko, kam dosáhne vodítko. Na volno ho tady nikdy nepustím. Strach a hrůzné vzpomínky mi to nedovolí. Poprvé po roce jsem si sem troufla přijít. Sem dolů k řece. Je nasněženo a řeka zamrzlá. Celá jsem se rozklepala při té v

Od smrti mého bývalého manžela uplynulo už pět let, ale příbuzní mě stále z jeho smrti viní. Nejhorší je, že už i já začínám mít pochyby, že jsem to opravdu zavinila. oje dětství nebylo zrovna šťastné. Otec se rád napil, maminku několikrát i uhodil. Alespoň co já si pamatuji. V noci nás pravidelně budil křikem. Odmala kvůli tomu trpím špatným spaním a mám panickou hrůzu, když někdo křičí. By

Nezůstalo mi skoro nic, jen oči pro pláč. Obrala mě vlastní vnučka, kterou jsem odmala vypiplala, protože její máma se na ni vykašlala. Když můj syn poprvé domů přivedl Dášu, vůbec se mi nelíbila. V očích měla takovou skrytou zlobu. On byl ale tak zamilovaný! Nic jsem neříkala a v duchu se přesvědčovala, že jsem se asi zmýlila. „Nemám z té Dáši dobrý pocit,“ přiznal i můj manžel. Po pár měsí

Něco tak strašného jsem ještě nikdy nezažila. A pevně doufám, že už také nezažiju. Přepadli mě za bílého dne a já se teď bojím vůbec někam chodit. Koukla jsem na hodinky. Ještě mám dost času. Ven pro chleba a mléko půjdu až ve tři. Už to mám vychytané, že v té době je nejvíce lidí na ulici. A to já nutně potřebuji, jinak by mě totiž přepadl nezvladatelný strach. Mojí nejčernější noční můrou je

Udržet si dobré vztahy v práci je někdy velmi těžké. Zvlášť když si myslíte, že je vaše kolegyně i dobrá kamarádka, ale ona vám místo toho vrazí kudlu do zad. V práci jsem byla mnoho let a vlastně vždy jsem byla spokojená. Do práce jsem zkrátka chodila ráda. Měla jsem skvělý tým i úžasné kolegy, se kterými jsme podnikali spoustu věcí. Občas se nám nějaké kolegyně prostřídaly, ty mladé šly na ma

Celý život jsem pracovala v jedné firmě. Práce mě bavila, rodina se mi také vydařila. Vlastně jsem myslela, že mě čeká už jen zasloužený důchod. Když se blížila šedesátka, začala jsem si uvědomovat, že mě práce začíná zmáhat, a musela jsem si přiznat, že už ani mé výkony nejsou takové jako dřív. Možná jsem se přecenila, když jsem se v pětapadesáti vrátila k trénování gymnastiky. Před dvěma lety

Cítím se mnohem lépe než kdykoli dřív. Jako bych zahodila těžký batoh plný starostí, který jsem roky vláčela. Do nového roku jsem šťastně vykročila pravou nohou. Loni jsem se pevně rozhodla Vánoce ignorovat. A proč vlastně ne? Je to jen moje věc. A je to pohodlnější. Žádné vanilkové rohlíčky, žádné překotné uklízení, žádný stromeček. Beztak to člověka jen deprimuje. Je to svátek dětí. Kde by