Naše holčička byla podle mě daleko krásnější než obdobná děvčátka jejího věku. Vnesla nám do života pocit štěstí, spokojenost a klid. Bylo to opravdu hrozné období. Jako kdyby se z ráje stalo peklo. Brali jsme se tak zamilovaní, tak plní iluzí, a najednou jsme byli postavení před skutečnost, s níž jsme si ani jeden, ani druhý nevěděli rady. Vlastně jsme ani neuměli být na sebe naštvaní, celá

Bála jsem se, že zůstanu na ocet, a tak jsem se vdala unáhleně. Tím jsem si nasadila do bytu vážnou duševní poruchu. Do Prahy jsem přišla s tehdejším přítelem. Marně jsem tehdy doufala, že si mě vezme. Svatbu se mnou plánoval tak dlouho, až si vzal svou kolegyni, která s ním čekala dítě. A pak se v mém životě objevil Toník. Nesmělý inženýr, který nadevše miloval svou matku. „Neměla to lehké,

Moje dcera kdysi zemřela při porodu. V té šílené době bylo ale potřeba postarat se o dvojčátka, která přišla na svět za tak strašných okolností. Byla to těžká role. Bála jsem se, zda zeť tak náročnou situaci vůbec dokáže zvládnout. Bolest ze ztráty milované mladičké ženy, nové človíčky, kteří přišli na svět rovnou dva, a on byl také sotva dospělý. A tak jsem si je všechny vzala k sobě. Dcera

Honíte se a chcete všechno stihnout. Najednou a hned. Přitom ignorujete varovné signály těla, že to nezvládá. Pak musí přijít poslední varování. Položila jsem mobil na stolek a dopila svou odpolední kávu. Volala kamarádka celá zoufalá, že se musí omluvit, že dneska nestíhá ke mně přijít. Nezlobím se. Musím se nad tím jen pousmát. Je to ale smutný úsměv, protože mám o kamarádku obavy. Je celá vy

Nechápu, jak jsem mohla tak naletět. Vždy jsem se podobným historkám smála. Až do chvíle, než jsem se obětí stala já sama. To mi zmrzl úsměv na rtech. V „naší“ cukrárně je plno. Když se rozhlédnu, vidím tu mezi hosty jednoho, který je tak podobný Václavovi. Elegán, v hezkém obleku, který právě hovoří s nějakou nesmělou paní. I když je neslyším, dovedu si představit, co jí říká, jak do ní huč

Když zemřel, byla to pro mě nenahraditelná ztráta. Naštěstí se vrací, nejen ve snech. Občas ho, i když to zní divně, potkávám. Když do rodiny přijde vážná nemoc, je to, jako byste stáli pod ledovou sprchou. Říkáte si: Vždyť jsem byla až do včerejška šťastná – jen jsem o tom nevěděla. Mysleli jsme si, že děda tu bude nejméně do sta let. Těšil se železnému zdraví, celý život pracoval v lese, n

Potíže s naším Honzou byly vlastně odjakživa. Můj bratr byl totiž už v dětství nezvladatelný. Bohužel to nikdo důsledně neřešil. Otevřely se dveře a slyším svoje jméno. Mám teď na kolečkovém křesle vjet do soudní síně a svědčit proti Honzovi. Proti vlastnímu bratrovi, který mě na invalidní vozík dostal. A to všechno před očima našich starých rodičů, kteří si nedali říct a k soudu přišli. Sna

Už nikdy jsem ho nechtěla potkat. Toho původce všeho zla a neštěstí, které mě v životě potkalo. Vše ale bylo nakonec jinak. Jako kdyby mě osud chtěl zkoušet, co vydržím. Dnes by bylo Adamovi čtyřicet. Snažím se představit si, jak by vypadal. Měl by už prořídlé vlasy, nebo dokonce první šediny. Určitě by byl štíhlý, vždy si na svá kila dával pozor. Jakou ženu by si byl nakonec vybral. Tu věčn

Kdysi jsem se strašně bála bouřky a lijáků. Dnes už tolik ne, ale ustrašená si připadám pořád. Jenomže co s tím? Jako malá jsem trpěla hrůzou z bouřky, větší, než bývá u dětí obvyklé. Vlastně jsem se bála i deště. Když lilo, připadalo mi, že nikdy nepřestane a všechny nás to zatopí, celou vesnici i s poštou a panem poštmistrem, kapličkou, autobusovou zastávkou, národním výborem a obecní pastouš

Někteří lidé se vám tak zaryjí pod kůži, že i když vám hodně ublíží, nedokážete se na ně donekonečna zlobit. No jo, přijel děda z Ameriky a celá rodina je v pozoru. Nevadí mi to. Je to tak nakonec dobře. I když někteří mí známí mě považují za blázna. Za člověka s krátkou pamětí, který zapomněl, co všechno prožil. Jenže já nezapomněla. To se prostě nikdy zapomenout nedá. Ale odpustit? Možná.