Domů     Perla neomylně poznala, kde jí je potřeba
Perla neomylně poznala, kde jí je potřeba

Čtyři dny se ty dvě trmácely vlakem, od hranic je jakýsi dobrodinec odvezl do Prahy. Pak přišlo to nejhorší: Ola a kočka se musely rozloučit.

Domnívala jsem se, že vedu obyčejný život, místy až trochu nudný, ale po loňském 24. únoru jsem došla k závěru, že jsem vlastně šťastná žena.

Pracuji jako servírka v malé, příjemné restauraci, mám devětadvacetiletou dceru, která vylétla z hnízda a žije s přítelem. Pokud si vzpomínám, v posledních letech jsem prožívala, řekněme, běžná trápení. Před zrcadlem jsem si říkala:

Panebože, to stárnutí je horší, než jsem si myslela. A mrzelo mě, že mě dcera ještě neudělala babičkou. „Jak dlouho chceš proboha čekat?“ zlobila jsem se. „Co když pak už bude pozdě?

Bartáčková od nás z práce je mladší než já, a má vnoučata dvě, kluky jako buky. Pokaždé když o nich vypráví, mám slzy v očích.“ No a na to Tereza pravidelně odpovídala, že je to její život a já do něj nemám co mluvit.

Tak to byl seznam mých trápení, nepočítám-li fakt, že manžel chodí v pátek večer do hospody, místo aby se mnou koukal na telku, a matka pokulhává a bere léky na tlak.

Prkotiny

No a pak se to stalo. Celou šichtu v restauraci jsem, ostatně jako všichni, hlavně koukala na televizi a brečela. Hosté zapomínali jíst a o to víc pili.

Hrozili pěstmi směrem k ruským tankům deroucím se na ukrajinské území a se slzami v očích vzpomínali na rok devatenáct set šedesát osm, kdy se nám sem ruský Ivan vecpal a hromadu roků tu strašně škodil.

„Mohli jsme na tom bejt jako Švýcarsko, kdyby nepřijeli!“ vykřikovali štamgasti a lili si panáky rovnou do piva.

Doma jsem naházela do krabic veškeré teplé oblečení ze skříně, většinou skoro nové, roláky, čepice, šály, zimní bundy, a odtahala vše k dodávkám na náměstí, kde se chystala pomoc pro nešťastníky v nouzi.

Jediná úsměvná věc na celé té hrůze byl fakt, že jsem si v tom zápalu nevšimla, že cpu do krabic všechno kromě staré obnošené bundy po dceři, kterou jsem měla na sobě. A tak mi doma nezbyly žádné zimní oděvy. „Co si vezmeš na sebe do práce?“ divil se můj muž. „O takové prkotiny se teď nestarám,“ odbyla jsem ho.

Tak hubená

Někdy zjara se v městečku objevila Ola. Bydlela v ubytovně vzniklé z kulturáku asi patnáct kilometrů odsud a sháněla práci, a tak se přišla zeptat i Mirka, majitele restaurace, v níž jsem zaměstnaná, zda by se tu pro ni něco nenašlo.

Nejdřív mluvila se mnou, tudíž jsem si ji mohla dobře prohlédnout. Byla tak hubená, až nad ní srdce usedalo, v obličeji bílá jako křída, s temně šedivými kruhy pod očima. Říkala jsem si, že je asi hodně mladá, mladší než moje dcera.

Ukázala mi fotku z lepších časů, řeknu vám, hezká holka. Ale ta hrůza, kterou musela prožít, ji o velkou část půvabu oloupila. Zbyla sinalá pleť, delší vlasy nedbale spoutané gumičkou a modré oči, opuchlé od pláče.

Zřejmě byla jazykově nadaná, po relativně krátké době strávené v Čechách mluvila v celkem srozumitelných větách, samozřejmě s výrazným přízvukem. Nevím, co mě to popadlo, ale povídám: „Támhle je majitel, zeptejte se ho, možná vás vezme na pomocné práce.

A jestli bydlíte na ubytovně a není tam pohodlí, klidně se přestěhujte k nám.“ Vytřeštila oči: „Co vy říkala?“ Zopakovala jsem to. Rozplakala se a pořád dokola opakovala, že si to nezaslouží.

Čaj a sušenky

Vím, měla jsem se nejdřív zeptat manžela, ale to jsem celá já, nejdřív střílím a pak teprve mířím. Karel je jiný, rozvážný, klidný. Když jsem vedla Olu do podkroví, kde trávila idylické dětství naše dcera, ani nic nepoznamenal.

Jen zavrtěl s údivem hlavou, popadl spoustu Oliných tašek a nesl je nahoru po schodech za námi. Potom zatopil v krbu, vařil čaj a já jsem k němu pekla sušenky. Ola se přišla zeptat, jestli s námi může chvíli posedět a popovídat si.

Odpověděla jsem, že proto je přece u nás – aby měla pohodlí a možnost se nám se vším svěřit. Sedla si do křesla tak, aby byla co nejblíž ohni, a propukla v pláč. Vysvětlila, že si neumí představit, jak se nám za tohle odvděčí. Karel odpověděl:

„Perete se s Rusem i za nás.“ Jazykovou bariéru jsme překonávali, jak se dalo, vybaveni slovníkem. Věděli jsme, že se můžeme dorozumívat rukama, nohama, chabou angličtinou, ubohou němčinou nebo jakkoli, ale jedno se zakazuje: mluvit rusky.

Drsné vzpomínky

Blízko od nádraží prý padaly bomby. Ola si pomyslela, že to je její poslední hodinka, nebo spíš minutka. Netušila, že se může život přes noc proměnit v noční můru.

Jak je to dlouho, co s Vasilem pyšně obcházeli rozestavěný dům a povídali si, jak to bude pěkné, až vybaví kuchyň nádobím, obývák obrázky, co namaloval Vasil, a pokoj pro dítě, které jednou jistě přijde, veselým kobercem a záclonkami s puntíky.

Následoval rychlý střih jak na filmovém plátně a všechno bylo pryč, všechno. Z domu jsou ruiny, z Vasila voják, z Oly utečenkyně, která se krčí ve vlaku připravenému k odjezdu a netuší, zda už netiká poslední vteřina.

Slyšela výstřely a přitiskla se k vyděšené, hrůzou ztuhlé Perle, mourovaté kočce. Perla byla vlastně úplně všechno, co teď Ola měla:

domov, vzpomínky, máma, která přes její prosby odmítla utéci z rodné země, lásky, kamarádky, klavír, škola, knížky, potok, u kterého si jako malá hrála.

Vše se zhmotnilo do mourka s velikýma žlutozelenýma očima, vyděšeného a zabaleného do světle modré šály, kterou na poslední chvíli popadla z věšáku.

Co si počneme?

Obyčejná kočka domácí s neobyčejnými schopnostmi. Děti z celého vagonu si ji chodily hladit. Ola pozorovala, jak se jim při tom jako zázrakem vyjasní ustarané oči a jak se jim najednou alespoň trošku uleví. Perla spokojeně vrněla.

Maminky k ní vodily batolata, ta se smála, i matkám bylo zčistajasna líp. „Co si počneme?“ šeptaly a Ola jim odpovídala, že hlavní je být naživu a pak se uvidí. Po čtyři dny trvající úmorné cestě se Perla a Ola ocitly na hranicích. Obě živé a zdravé.

Dobří lidé je odvezli do Prahy, kde se mladá žena zhroutila. Zjistila, že s kočkou ji do žádné ubytovny nevezmou. Tři dny přespávaly, kde se dalo. Byla veliká zima, obě onemocněly, Ola víc. Kdosi ji našel v parku, byla skoro bez sebe, na umření.

Matně si vzpomíná, že přijeli záchranáři a vedli ji do sanitky. Jeden z nich jí odebral kočku. „Proboha, ne!“ vykřikla z posledních sil. Cosi jí trpělivě vysvětlovali. Prala se s nimi, chtěla kočičku zpátky i za cenu, že spolu zůstanou v mrazivé noci.

„Bez Perly nikam nejdu, neberte mi ji!“ křičela. Pak ztratila vědomí.

Jako by mluvily

„A ty víš, Olo, kde Perla je?“ zašeptala jsem a napila se čaje. Vyschlo mi v hrdle. Smutně přikývla a zabalila se víc do teplé deky, kterou jsem jí přinesla. Záchranáři jí hned den nato přišli říct, že kočku odvezli do útulku a že je o ni dobře postaráno.

„Zvedáme se a jedem pro ni,“ zavelel Karel. „Ne, že bych kočky miloval, jakživ jsem žádnou neměl… ale tohle musíme udělat. Perla patří k Ole.“ Zjistili jsme, že kočičky se ujali dobří lidé. Ola málem omdlela, když nám to v útulku sdělili, ale Karel řekl: „Klid.

Povíme jim tvůj příběh a uvidíš, že se smilují a vrátí ji.“ Když jsme zazvonili na malý domek, otevřelo asi pětileté děvčátko s kočkou v náručí. „Perličko!“ vykřikla Ola. „Moje Perličko,“ zašeptala.

Dívenka těžce chodila, maminka, která přišla vzápětí, vysvětlila, že je to v důsledku autonehody. „Kočička je součástí lékařem doporučené terapie. Ale patří vám, vezměte si ji,“ řekla a podávala zvíře Ole. Děvčátko se rozplakalo.

Oči Ukrajinky Oly a její kočky Perly se setkaly. Jako by spolu ty dvě dlouze mluvily beze slov. Kočička svou paní dobře poznávala, mazlila se s ní, pak ale chtěla na zem a poodešla zpátky k dívce. Mladá žena to moudré zvíře pochopila a zavrtěla hlavou.

„Sbohem, Perličko,“ zašeptala. Ještě kočičku pohladila a rozběhla se k autu.

Milada (58), střední Čechy

reklama
Související články
18.3.2024
Když jsem si Milana brala, myslela jsem si, že jsem si lepšího chlapa snad ani nemohla přát. Byli jsme spolu šťastní, jenomže pak začal pít. Než se nám narodily děti, tak jsme si s Milanem pěkně užívali. Rádi jsme cestovali a poznávali Evropu. Jenomže pak Milan změnil práci, přišla rodina, nějaké ty starosti k tomu a obláček spokojenosti na obloze manželství byl fuč. Změnila ho práce Všec
17.3.2024
S manželem jsme vybudovali krásné bydlení. Když zemřel, zůstala jsem sama. A bez jeho pomoci jsem naletěla a přišla o vše, co bylo naše. Je to smutné a bolavé. Spíš než ztráta hmotného majetku mě trápí, že jsem se nechala tak hloupě napálit. Přišla jsem o všechno, co jsme s Karlíčkem vybudovali. I když tu už není, pořád se před ním stydím, že jsem takhle nemožně dala všanc to naše. Když jsem v 
11.3.2024
Starala jsem se o mou dceru ze všech sil, přitom jsem byla na vše sama. Dřela jsem, aby měla vzdělání, sama jsem se odbývala, jen aby vyrostla do krásy. A vděk nikde... Jsem z toho všeho smutná. Někde jsem si nedávno přečetla, že energie se člověku vrací v takové kvalitě a množství, jako ji sám někam poslal, do něčeho vložil. Jenomže tohle zní sice zajímavě a logicky, ale nemohu s tím souhlasit
10.3.2024
Když jsem ztratila oba rodiče, rozhodla jsem se sbalit svých pět švestek, jít o dům dál a snažit se zapomínat na dětství. Nebylo totiž šťastné. Desítky let jsem bojovala o lásku, ale marně. Už jako maličká jsem si uvědomovala, jak moc potřebuji, aby mě nejbližší měli rádi, ale něco tam skřípalo. Matka se pokoušela hrát si na harmonický domov, ale zdaleka ne vždy se jí to dařilo. Byli jsme čt
7.3.2024
V mládí jsem si nemohla stěžovat na nezájem mužů. Nečekala jsem tedy, že zrovna právě já budu mít trable s láskou. A nejen s ní. Nechci se chlubit, ale v mládí jsem si opravdu nemohla stěžovat na nezájem chlapů. Už v pubertě jsem byla vyspělá, takže o nápadníky jsem nouzi neměla. I proto jsem možná nabyla dojmu, že chlapů je dost, takže nemá cenu se brzy upnout jen na toho jednoho. Láska, kt
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Tři dívky v domě hrůzy
epochaplus.cz
Tři dívky v domě hrůzy
Napohled obyčejný pohodlný dům v rezidenční čtvrti v Clevelandu obývá sympatický muž, kterého si sousedé nemohou vynachválit. Nikdo z nich netuší, jak hrůzné tajemství se za jeho zdmi skrývá. Městečko Yauco na karibském ostrově Portorico má něco přes 30 tisíc obyvatel a 10. července 1960 k nim přibývá také Ariel Castro. Jeho rodiče Pedro Castro
Moderní rezidence u rovníku
rezidenceonline.cz
Moderní rezidence u rovníku
Rezidence vznikla v rovníkovém Ekvádoru. Betonová stavba rozvržená do tvaru písmene T působí přes svou masivní konstrukci příjemně svěžím, elegantním a odlehčeným dojmem. Tři podlaží, tři obytná kř
Jak shodit kila a nepřibrat
nejsemsama.cz
Jak shodit kila a nepřibrat
Přejídáte se, jenže pak si vyčítáte nadbytečná kila? Do posilovny vás nikdo nedostane? Moc toho nenaspíte a v práci máte stres? Zkuste na to jít jinak. Asi vás překvapí, že váš chytrý metabolismus sám od sebe spálí 1300 až 2000 kalorií denně, bez jakékoli aktivity. Kolik přesně, to už záleží na vaší váze, výšce i jiném. Už to je ale přece dobrý
Kameny Ica: Dokazují, že jsme žili s dinosaury?
epochalnisvet.cz
Kameny Ica: Dokazují, že jsme žili s dinosaury?
Na více než 15 000 kamenech s rytinami najdeme údajně potvrzení prakticky všeho, o čem dnešní záhadologové sní. Obrázky zachycují dinosaury, pokročilé lékařské zákroky nebo pokročilé technologie, nápadně připomínající ty moderní. Jsou kameny skutečné? Kdo je mohl vytvořit a co všechno by měly dokazovat?   Peruánský lékař Javier Cabrera Darquea (1924–2001) slaví 42. narozeniny. Mezi dary se
Průmyslové potraviny jako zhouba našeho zdraví?
21stoleti.cz
Průmyslové potraviny jako zhouba našeho zdraví?
Člověk je tvor nepoučitelný, zejména co se skladby jídelníčku týká. Jakmile má možnost dopřát si potraviny s vysokým obsahem cukru, soli nebo tuku, nedokáže odolat. Přitom by měl. S každou další porcí
Richard Lví srdce krutostí šokoval muslimy i křižáky
historyplus.cz
Richard Lví srdce krutostí šokoval muslimy i křižáky
S rukama pevně svázanýma za zády je postupně vyvádějí z města do pouště. Tam na ně již čekají kati. Marně budou muslimští vojáci sultána Saladina bušit do křesťanských řad, aby zachránili své souvěrce. Jejich osud je zpečetěn. Přezdívají mu Lví srdce. Už jeho současníci pohlížejí na anglického krále Richarda I. (1157–1199) jako na hrdinu, rytíře
Plněná cuketa s kuskusem, zeleninou a šunkou posypaná sýrem
tisicereceptu.cz
Plněná cuketa s kuskusem, zeleninou a šunkou posypaná sýrem
Suroviny 4 rajčata 3 cibule 8 lžic kuskusu 150 g uzené slaniny 200 g šunky 200 g strouhaného sýra Postup Cuketu podélně rozřízněte a vnitřek vydlabejte. Vydlabaný vnitřek nakrájejte na m
Velikonoce s Baronem
iluxus.cz
Velikonoce s Baronem
Velikonoce klepou na dveře, a jak lépe je strávit než v přítomnosti prvotřídních českých ovocných specialit a pálenek Baron Hildprandt. Nenechte se zaskočit dospělými koledníky, a kromě obarvených vaj
Hrádek u Nechanic: Po stopách šlechtického rodu Harrachů
epochanacestach.cz
Hrádek u Nechanic: Po stopách šlechtického rodu Harrachů
Reprezentační sídlo starobylého rodu Harrachů je ideálním prostředím k udržování starých tradic. A na zámku Hrádek u Nechanic dobře vědí, co zajímavého pro své návštěvníky připravit. Známý novogotický zámek Hrádek u Nechanic byl vystavěn hraběcí rodinou Harrachů mezi lety 1839 až 1857 jako jejich letní lovecké a reprezentační sídlo. Vyznačuje se nejen anglickou architekturou, bohatě zdobenými
Jak jsem zkoumala svůj rozvětvený rod
skutecnepribehy.cz
Jak jsem zkoumala svůj rozvětvený rod
Seděla jsem nad archivem dlouho do noci a kolem mě se promenádovali duchové mých předků. Pak zamířili do jídelny ke kulatému stolu. Do toho domu po prarodičích jsem se přistěhovala nově, bydlela jsem tu zatím jen pár dní. Domek byl hodně dlouho opuštěný, protože babička s dědou už před lety odešli bydlet do domova seniorů, kde měli
Radostná událost v rodině Leoše Mareše!
nasehvezdy.cz
Radostná událost v rodině Leoše Mareše!
U Marešových se slaví! Syn Jakub (18) se dostal na prestižní univerzitu Florida Southern College v Americe, kde se kromě studií byznysu bude také věnovat vodnímu lyžování, ve kterém je opravdu dobrý.
Co vše skrývá zřícenina hradu Házmburk?
enigmaplus.cz
Co vše skrývá zřícenina hradu Házmburk?
Zřícenina gotického hradu Házmburk, jež najdeme u vsi Klapý, asi 3,5 kilometru severozápadně od města Libochovice v okrese Litoměřice, je opředena nejednou bájí a pověstí, tak jako ostatně každé staro