Domů     Perla neomylně poznala, kde jí je potřeba
Perla neomylně poznala, kde jí je potřeba
8 minut čtení

Čtyři dny se ty dvě trmácely vlakem, od hranic je jakýsi dobrodinec odvezl do Prahy. Pak přišlo to nejhorší: Ola a kočka se musely rozloučit.

Domnívala jsem se, že vedu obyčejný život, místy až trochu nudný, ale po loňském 24. únoru jsem došla k závěru, že jsem vlastně šťastná žena.

Pracuji jako servírka v malé, příjemné restauraci, mám devětadvacetiletou dceru, která vylétla z hnízda a žije s přítelem. Pokud si vzpomínám, v posledních letech jsem prožívala, řekněme, běžná trápení. Před zrcadlem jsem si říkala:

Panebože, to stárnutí je horší, než jsem si myslela. A mrzelo mě, že mě dcera ještě neudělala babičkou. „Jak dlouho chceš proboha čekat?“ zlobila jsem se. „Co když pak už bude pozdě?

Bartáčková od nás z práce je mladší než já, a má vnoučata dvě, kluky jako buky. Pokaždé když o nich vypráví, mám slzy v očích.“ No a na to Tereza pravidelně odpovídala, že je to její život a já do něj nemám co mluvit.

Tak to byl seznam mých trápení, nepočítám-li fakt, že manžel chodí v pátek večer do hospody, místo aby se mnou koukal na telku, a matka pokulhává a bere léky na tlak.

Prkotiny

No a pak se to stalo. Celou šichtu v restauraci jsem, ostatně jako všichni, hlavně koukala na televizi a brečela. Hosté zapomínali jíst a o to víc pili.

Hrozili pěstmi směrem k ruským tankům deroucím se na ukrajinské území a se slzami v očích vzpomínali na rok devatenáct set šedesát osm, kdy se nám sem ruský Ivan vecpal a hromadu roků tu strašně škodil.

„Mohli jsme na tom bejt jako Švýcarsko, kdyby nepřijeli!“ vykřikovali štamgasti a lili si panáky rovnou do piva.

Doma jsem naházela do krabic veškeré teplé oblečení ze skříně, většinou skoro nové, roláky, čepice, šály, zimní bundy, a odtahala vše k dodávkám na náměstí, kde se chystala pomoc pro nešťastníky v nouzi.

Jediná úsměvná věc na celé té hrůze byl fakt, že jsem si v tom zápalu nevšimla, že cpu do krabic všechno kromě staré obnošené bundy po dceři, kterou jsem měla na sobě. A tak mi doma nezbyly žádné zimní oděvy. „Co si vezmeš na sebe do práce?“ divil se můj muž. „O takové prkotiny se teď nestarám,“ odbyla jsem ho.

Tak hubená

Někdy zjara se v městečku objevila Ola. Bydlela v ubytovně vzniklé z kulturáku asi patnáct kilometrů odsud a sháněla práci, a tak se přišla zeptat i Mirka, majitele restaurace, v níž jsem zaměstnaná, zda by se tu pro ni něco nenašlo.

Nejdřív mluvila se mnou, tudíž jsem si ji mohla dobře prohlédnout. Byla tak hubená, až nad ní srdce usedalo, v obličeji bílá jako křída, s temně šedivými kruhy pod očima. Říkala jsem si, že je asi hodně mladá, mladší než moje dcera.

Ukázala mi fotku z lepších časů, řeknu vám, hezká holka. Ale ta hrůza, kterou musela prožít, ji o velkou část půvabu oloupila. Zbyla sinalá pleť, delší vlasy nedbale spoutané gumičkou a modré oči, opuchlé od pláče.

Zřejmě byla jazykově nadaná, po relativně krátké době strávené v Čechách mluvila v celkem srozumitelných větách, samozřejmě s výrazným přízvukem. Nevím, co mě to popadlo, ale povídám: „Támhle je majitel, zeptejte se ho, možná vás vezme na pomocné práce.

A jestli bydlíte na ubytovně a není tam pohodlí, klidně se přestěhujte k nám.“ Vytřeštila oči: „Co vy říkala?“ Zopakovala jsem to. Rozplakala se a pořád dokola opakovala, že si to nezaslouží.

Čaj a sušenky

Vím, měla jsem se nejdřív zeptat manžela, ale to jsem celá já, nejdřív střílím a pak teprve mířím. Karel je jiný, rozvážný, klidný. Když jsem vedla Olu do podkroví, kde trávila idylické dětství naše dcera, ani nic nepoznamenal.

Jen zavrtěl s údivem hlavou, popadl spoustu Oliných tašek a nesl je nahoru po schodech za námi. Potom zatopil v krbu, vařil čaj a já jsem k němu pekla sušenky. Ola se přišla zeptat, jestli s námi může chvíli posedět a popovídat si.

Odpověděla jsem, že proto je přece u nás – aby měla pohodlí a možnost se nám se vším svěřit. Sedla si do křesla tak, aby byla co nejblíž ohni, a propukla v pláč. Vysvětlila, že si neumí představit, jak se nám za tohle odvděčí. Karel odpověděl:

„Perete se s Rusem i za nás.“ Jazykovou bariéru jsme překonávali, jak se dalo, vybaveni slovníkem. Věděli jsme, že se můžeme dorozumívat rukama, nohama, chabou angličtinou, ubohou němčinou nebo jakkoli, ale jedno se zakazuje: mluvit rusky.

Drsné vzpomínky

Blízko od nádraží prý padaly bomby. Ola si pomyslela, že to je její poslední hodinka, nebo spíš minutka. Netušila, že se může život přes noc proměnit v noční můru.

Jak je to dlouho, co s Vasilem pyšně obcházeli rozestavěný dům a povídali si, jak to bude pěkné, až vybaví kuchyň nádobím, obývák obrázky, co namaloval Vasil, a pokoj pro dítě, které jednou jistě přijde, veselým kobercem a záclonkami s puntíky.

Následoval rychlý střih jak na filmovém plátně a všechno bylo pryč, všechno. Z domu jsou ruiny, z Vasila voják, z Oly utečenkyně, která se krčí ve vlaku připravenému k odjezdu a netuší, zda už netiká poslední vteřina.

Slyšela výstřely a přitiskla se k vyděšené, hrůzou ztuhlé Perle, mourovaté kočce. Perla byla vlastně úplně všechno, co teď Ola měla:

domov, vzpomínky, máma, která přes její prosby odmítla utéci z rodné země, lásky, kamarádky, klavír, škola, knížky, potok, u kterého si jako malá hrála.

Vše se zhmotnilo do mourka s velikýma žlutozelenýma očima, vyděšeného a zabaleného do světle modré šály, kterou na poslední chvíli popadla z věšáku.

Co si počneme?

Obyčejná kočka domácí s neobyčejnými schopnostmi. Děti z celého vagonu si ji chodily hladit. Ola pozorovala, jak se jim při tom jako zázrakem vyjasní ustarané oči a jak se jim najednou alespoň trošku uleví. Perla spokojeně vrněla.

Maminky k ní vodily batolata, ta se smála, i matkám bylo zčistajasna líp. „Co si počneme?“ šeptaly a Ola jim odpovídala, že hlavní je být naživu a pak se uvidí. Po čtyři dny trvající úmorné cestě se Perla a Ola ocitly na hranicích. Obě živé a zdravé.

Dobří lidé je odvezli do Prahy, kde se mladá žena zhroutila. Zjistila, že s kočkou ji do žádné ubytovny nevezmou. Tři dny přespávaly, kde se dalo. Byla veliká zima, obě onemocněly, Ola víc. Kdosi ji našel v parku, byla skoro bez sebe, na umření.

Matně si vzpomíná, že přijeli záchranáři a vedli ji do sanitky. Jeden z nich jí odebral kočku. „Proboha, ne!“ vykřikla z posledních sil. Cosi jí trpělivě vysvětlovali. Prala se s nimi, chtěla kočičku zpátky i za cenu, že spolu zůstanou v mrazivé noci.

„Bez Perly nikam nejdu, neberte mi ji!“ křičela. Pak ztratila vědomí.

Jako by mluvily

„A ty víš, Olo, kde Perla je?“ zašeptala jsem a napila se čaje. Vyschlo mi v hrdle. Smutně přikývla a zabalila se víc do teplé deky, kterou jsem jí přinesla. Záchranáři jí hned den nato přišli říct, že kočku odvezli do útulku a že je o ni dobře postaráno.

„Zvedáme se a jedem pro ni,“ zavelel Karel. „Ne, že bych kočky miloval, jakživ jsem žádnou neměl… ale tohle musíme udělat. Perla patří k Ole.“ Zjistili jsme, že kočičky se ujali dobří lidé. Ola málem omdlela, když nám to v útulku sdělili, ale Karel řekl: „Klid.

Povíme jim tvůj příběh a uvidíš, že se smilují a vrátí ji.“ Když jsme zazvonili na malý domek, otevřelo asi pětileté děvčátko s kočkou v náručí. „Perličko!“ vykřikla Ola. „Moje Perličko,“ zašeptala.

Dívenka těžce chodila, maminka, která přišla vzápětí, vysvětlila, že je to v důsledku autonehody. „Kočička je součástí lékařem doporučené terapie. Ale patří vám, vezměte si ji,“ řekla a podávala zvíře Ole. Děvčátko se rozplakalo.

Oči Ukrajinky Oly a její kočky Perly se setkaly. Jako by spolu ty dvě dlouze mluvily beze slov. Kočička svou paní dobře poznávala, mazlila se s ní, pak ale chtěla na zem a poodešla zpátky k dívce. Mladá žena to moudré zvíře pochopila a zavrtěla hlavou.

„Sbohem, Perličko,“ zašeptala. Ještě kočičku pohladila a rozběhla se k autu.

Milada (58), střední Čechy

Související články
5 minut čtení
Každé léto jsem jezdila za prarodiči do malé vesnice, která byla tak odlehlá, že by ji málokdo našel na mapě. Ale tam jsem našla toho nejlepšího člověka. Zde jsem trávila dny plné dobrodružství, smíchu a bezstarostnosti. Hlavně díky němu. Mému nejlepšímu kamarádovi Tomášovi. Byl o rok starší, s hnědýma očima, které byly vždy plné zvědavosti. Jeho smích byl nakažlivý. Vzpomínám si, jak jsme si h
3 minuty čtení
Jsem sice vdaná, ale svého muže mám „jen“ ráda. Ten, kterého jsem milovala celým srdcem, bohužel do mého života nepatří. Nevím, jestli to lze omluvit věkem nebo nedostatkem zkušeností. Kdysi jsem byla zamilovaná tak, jak se to povede jenom jednou za život. A pak jsem to celé pokazila. Tomáše jsem poznala jako středoškolačka na brigádě v jedné restauraci. Přestože jsme se tam pořádně nezastavili
3 minuty čtení
Tak dlouho jsem se s bratrem hádala o ten malý domek, až jsem ho získala. Jenže ne na dlouho. Shořel a v něm i vzpomínky na celý život. Bylo to místo, které pro nás rodiče přestavěli, protože doufali, že tam budeme s bratrem a našimi rodinami. Jenže brácha ho chtěl vždy jen pro sebe. Tvrdil, že má větší rodinu. A co já? Pro mě to místo také bylo důležité. Byl to náš domov, kde jsme vyrůstali
3 minuty čtení
Místo dítěte mi můj přítel přinesl štěně. Bylo tak krásné, že jsem si ho okamžitě zamilovala. Malá psice dostala příznačné jméno Kráska. Nedokážu vysvětlit, proč jsme si pořídili psa. Přinesl ho Jiří, aniž to se mnou konzultoval. Když jsem se divila, odpověděl, že ze štěněte přece musí mít radost každý. Každý kromě mě, odpověděla jsem v duchu. Protože já jsem chtěla dítě – a ihned jsem pochopil
5 minut čtení
Ve dvaceti mi teta řekla něco, co mi přišlo jako nezajímavé plácnutí. Varovala mne, že s mojí dcerou bude zle. do by to bral vážně? Teta byla vždycky trochu tajemná. Měla ten zvláštní způsob, jak se dívat, mluvit, měla nadpřirozené schopnosti, ovšem ve dvaceti tomu nepřikládáte takovou váhu. Varovala mne před nástrahami Negativní věci zkrátka vytěsníte. Dnes bych to brala jinak. „Budeš mí
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Moje neteř se nikdy nevzdává!
nejsemsama.cz
Moje neteř se nikdy nevzdává!
Někteří lidé to v životě nemají snadné a prožijí si těžké chvíle. Ani ty je ale nezlomí. Pro moji neteř Kamilu si osud přichystal těžké zkoušky. Byla to krásná a zdravá mladá žena, ale jednoho dne se stala obětí autonehody, na které nenesla vinu. S těžkými zraněními přežila, odnesly to ale její nohy. Po několika
Hostýn: Působí zde Panna Marie?
epochanacestach.cz
Hostýn: Působí zde Panna Marie?
Hostýn je 735 metrů vysoký kopec, na kterém se nachází významné poutní místo. Podle pověsti se zde ve 13. století ukrývali lidé při velkém nájezdu Tatarů. Scházela jim prý ale voda. Proto se modlili k Panně Marii a nebeská pomoc údajně skutečně přišla. V roce 1241 se Evropa brání nájezdům Mongolů z východu. Jedna část –
Mohou Uran s Neptunem ukrývat obří vodní oceány?
21stoleti.cz
Mohou Uran s Neptunem ukrývat obří vodní oceány?
Vědci možná odhalili tajemství vnitřní stavby ledových obrů Uranu a Neptunu. Nová studie naznačuje, že by se v jejich nitru mohl nacházet obří oceán vody, což by mohlo vysvětlit jejich neobvyklá magne
Baví se v domě spolu duchové?
skutecnepribehy.cz
Baví se v domě spolu duchové?
Domnívali jsme se, že je ten zchátralý dům zcela opuštěný. Pak jsme z něj ale opakovaně slyšeli hlasy. Nikoho jsme ale neviděli. Celkem často jezdím na svou chatu u lesa na kraji obce. Protože ráda chodím s přítelem na procházky, většinou společně zamíříme právě do blízkého lesa. Naše cesta obvykle vede kolem opuštěného starého domu. Jednou se ale stalo něco, co v nás
Tisíc tváří Amazonie v Pavilonu Anthropos
epochalnisvet.cz
Tisíc tváří Amazonie v Pavilonu Anthropos
Výstava v Moravském zemském muzeu v Brně přináší jedinečný, nezkreslený vhled do života původních obyvatel Peru, Ekvádoru, Kolumbie, Venezuely a Brazílie, kteří se významnou měrou sami podíleli na podobě expozice.   S bohatou kulturou, chápáním přírody, mytologií, kosmologií a výkladem světa etnik jako jsou např. Shuarové, Achuarové, Kofánové, Cashinahuové,Tucanové nebo Yanomamiové, se návštěvníci seznámí prostřednictvím
Ruská Pompadourka klela, páchla a prskala
historyplus.cz
Ruská Pompadourka klela, páchla a prskala
Poprvé slaví narozeniny jako car. Petr III. přikáže při té příležitosti své ženě: „Předáte Řád svaté Kateřiny Jelizavetě Voroncovové.“ Dvořané na sebe s pohoršením pohlédnou. Kdo to kdy slyšel, aby vyznamenání určené carevnám a ženám následníků trůnu dostala nějaká panovníkova milenka?! „Car chce svou ženu zapudit a oženit se s Voroncovovou,“ shodnou se svědci scény. Petr
Štáfek čelí těžké zkoušce: Jeho dcera bojuje s vážnou nemocí
nasehvezdy.cz
Štáfek čelí těžké zkoušce: Jeho dcera bojuje s vážnou nemocí
Herec Jakub Štáfek (34), známý ze seriálů Ulice a Specialisté, sice působí na první pohled jako „floutek“, ve skutečnosti je ale milující manžel a tatínek dvou malých dcer. Až nyní přiznal, že mla
Ve znamení geometrie a olivovníků
rezidenceonline.cz
Ve znamení geometrie a olivovníků
Prosklené atrium se vzrostlou zelení, viditelnou téměř z každé části rezidence, je srdcem pozoruhodného projektu, vytvořeného na pozemku o velikosti téměř tří set čtverečních metrů. Původní myšlenkou zadavatele byl požadavek na vznik bydlení o třech úrovních, s respektem k cílené harmonii zvolených materiálů a očekávané funkčnosti. Součástí představ investora bylo i propojení společenské zóny v zájmu její
5 věcí, které jste nevěděli o případu Zodiac: Je stále naživu?
enigmaplus.cz
5 věcí, které jste nevěděli o případu Zodiac: Je stále naživu?
Patří k nejslavnějším vrahům všech dob. Veřejnost šokoval nejen svými brutálními činy, ale také tím, že prostřednictvím dopisů komunikoval s novináři i policisty a sebevědomě se jim vysmíval. Nikdy ne
Franck Muller Vanguard Tower: Hodinářská preciznost vtisknutá dubajskému panoramatu
iluxus.cz
Franck Muller Vanguard Tower: Hodinářská preciznost vtisknutá dubajskému panoramatu
Po ohromujícím úspěchu a vyprodání luxusního projektu Franck Muller Aeternitas Tower spojili síly švýcarský hodinářský dům Franck Muller a developerská společnost London Gate z Dubaje znovu. Výsledkem
Život ve stavu beztíže: Každodenní boje astronautů na ISS
epochaplus.cz
Život ve stavu beztíže: Každodenní boje astronautů na ISS
Život na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) je plný fyzických a psychických výzev. Jak astronauti zvládají slabou gravitaci, přísnou hygienu a náročnou denní rutinu? Přečtěte si o realitě, kde i obyčejné čištění zubů je dobrodružstvím a káva může pocházet ze záchodu. Co způsobuje slabá gravitace? Chtěli jsme ukázat, že pomocí lékařů ze Země dokážeme sami použít