Domů     Perla neomylně poznala, kde jí je potřeba
Perla neomylně poznala, kde jí je potřeba
8 minut čtení

Čtyři dny se ty dvě trmácely vlakem, od hranic je jakýsi dobrodinec odvezl do Prahy. Pak přišlo to nejhorší: Ola a kočka se musely rozloučit.

Domnívala jsem se, že vedu obyčejný život, místy až trochu nudný, ale po loňském 24. únoru jsem došla k závěru, že jsem vlastně šťastná žena.

Pracuji jako servírka v malé, příjemné restauraci, mám devětadvacetiletou dceru, která vylétla z hnízda a žije s přítelem. Pokud si vzpomínám, v posledních letech jsem prožívala, řekněme, běžná trápení. Před zrcadlem jsem si říkala:

Panebože, to stárnutí je horší, než jsem si myslela. A mrzelo mě, že mě dcera ještě neudělala babičkou. „Jak dlouho chceš proboha čekat?“ zlobila jsem se. „Co když pak už bude pozdě?

Bartáčková od nás z práce je mladší než já, a má vnoučata dvě, kluky jako buky. Pokaždé když o nich vypráví, mám slzy v očích.“ No a na to Tereza pravidelně odpovídala, že je to její život a já do něj nemám co mluvit.

Tak to byl seznam mých trápení, nepočítám-li fakt, že manžel chodí v pátek večer do hospody, místo aby se mnou koukal na telku, a matka pokulhává a bere léky na tlak.

Prkotiny

No a pak se to stalo. Celou šichtu v restauraci jsem, ostatně jako všichni, hlavně koukala na televizi a brečela. Hosté zapomínali jíst a o to víc pili.

Hrozili pěstmi směrem k ruským tankům deroucím se na ukrajinské území a se slzami v očích vzpomínali na rok devatenáct set šedesát osm, kdy se nám sem ruský Ivan vecpal a hromadu roků tu strašně škodil.

„Mohli jsme na tom bejt jako Švýcarsko, kdyby nepřijeli!“ vykřikovali štamgasti a lili si panáky rovnou do piva.

Doma jsem naházela do krabic veškeré teplé oblečení ze skříně, většinou skoro nové, roláky, čepice, šály, zimní bundy, a odtahala vše k dodávkám na náměstí, kde se chystala pomoc pro nešťastníky v nouzi.

Jediná úsměvná věc na celé té hrůze byl fakt, že jsem si v tom zápalu nevšimla, že cpu do krabic všechno kromě staré obnošené bundy po dceři, kterou jsem měla na sobě. A tak mi doma nezbyly žádné zimní oděvy. „Co si vezmeš na sebe do práce?“ divil se můj muž. „O takové prkotiny se teď nestarám,“ odbyla jsem ho.

Tak hubená

Někdy zjara se v městečku objevila Ola. Bydlela v ubytovně vzniklé z kulturáku asi patnáct kilometrů odsud a sháněla práci, a tak se přišla zeptat i Mirka, majitele restaurace, v níž jsem zaměstnaná, zda by se tu pro ni něco nenašlo.

Nejdřív mluvila se mnou, tudíž jsem si ji mohla dobře prohlédnout. Byla tak hubená, až nad ní srdce usedalo, v obličeji bílá jako křída, s temně šedivými kruhy pod očima. Říkala jsem si, že je asi hodně mladá, mladší než moje dcera.

Ukázala mi fotku z lepších časů, řeknu vám, hezká holka. Ale ta hrůza, kterou musela prožít, ji o velkou část půvabu oloupila. Zbyla sinalá pleť, delší vlasy nedbale spoutané gumičkou a modré oči, opuchlé od pláče.

Zřejmě byla jazykově nadaná, po relativně krátké době strávené v Čechách mluvila v celkem srozumitelných větách, samozřejmě s výrazným přízvukem. Nevím, co mě to popadlo, ale povídám: „Támhle je majitel, zeptejte se ho, možná vás vezme na pomocné práce.

A jestli bydlíte na ubytovně a není tam pohodlí, klidně se přestěhujte k nám.“ Vytřeštila oči: „Co vy říkala?“ Zopakovala jsem to. Rozplakala se a pořád dokola opakovala, že si to nezaslouží.

Čaj a sušenky

Vím, měla jsem se nejdřív zeptat manžela, ale to jsem celá já, nejdřív střílím a pak teprve mířím. Karel je jiný, rozvážný, klidný. Když jsem vedla Olu do podkroví, kde trávila idylické dětství naše dcera, ani nic nepoznamenal.

Jen zavrtěl s údivem hlavou, popadl spoustu Oliných tašek a nesl je nahoru po schodech za námi. Potom zatopil v krbu, vařil čaj a já jsem k němu pekla sušenky. Ola se přišla zeptat, jestli s námi může chvíli posedět a popovídat si.

Odpověděla jsem, že proto je přece u nás – aby měla pohodlí a možnost se nám se vším svěřit. Sedla si do křesla tak, aby byla co nejblíž ohni, a propukla v pláč. Vysvětlila, že si neumí představit, jak se nám za tohle odvděčí. Karel odpověděl:

„Perete se s Rusem i za nás.“ Jazykovou bariéru jsme překonávali, jak se dalo, vybaveni slovníkem. Věděli jsme, že se můžeme dorozumívat rukama, nohama, chabou angličtinou, ubohou němčinou nebo jakkoli, ale jedno se zakazuje: mluvit rusky.

Drsné vzpomínky

Blízko od nádraží prý padaly bomby. Ola si pomyslela, že to je její poslední hodinka, nebo spíš minutka. Netušila, že se může život přes noc proměnit v noční můru.

Jak je to dlouho, co s Vasilem pyšně obcházeli rozestavěný dům a povídali si, jak to bude pěkné, až vybaví kuchyň nádobím, obývák obrázky, co namaloval Vasil, a pokoj pro dítě, které jednou jistě přijde, veselým kobercem a záclonkami s puntíky.

Následoval rychlý střih jak na filmovém plátně a všechno bylo pryč, všechno. Z domu jsou ruiny, z Vasila voják, z Oly utečenkyně, která se krčí ve vlaku připravenému k odjezdu a netuší, zda už netiká poslední vteřina.

Slyšela výstřely a přitiskla se k vyděšené, hrůzou ztuhlé Perle, mourovaté kočce. Perla byla vlastně úplně všechno, co teď Ola měla:

domov, vzpomínky, máma, která přes její prosby odmítla utéci z rodné země, lásky, kamarádky, klavír, škola, knížky, potok, u kterého si jako malá hrála.

Vše se zhmotnilo do mourka s velikýma žlutozelenýma očima, vyděšeného a zabaleného do světle modré šály, kterou na poslední chvíli popadla z věšáku.

Co si počneme?

Obyčejná kočka domácí s neobyčejnými schopnostmi. Děti z celého vagonu si ji chodily hladit. Ola pozorovala, jak se jim při tom jako zázrakem vyjasní ustarané oči a jak se jim najednou alespoň trošku uleví. Perla spokojeně vrněla.

Maminky k ní vodily batolata, ta se smála, i matkám bylo zčistajasna líp. „Co si počneme?“ šeptaly a Ola jim odpovídala, že hlavní je být naživu a pak se uvidí. Po čtyři dny trvající úmorné cestě se Perla a Ola ocitly na hranicích. Obě živé a zdravé.

Dobří lidé je odvezli do Prahy, kde se mladá žena zhroutila. Zjistila, že s kočkou ji do žádné ubytovny nevezmou. Tři dny přespávaly, kde se dalo. Byla veliká zima, obě onemocněly, Ola víc. Kdosi ji našel v parku, byla skoro bez sebe, na umření.

Matně si vzpomíná, že přijeli záchranáři a vedli ji do sanitky. Jeden z nich jí odebral kočku. „Proboha, ne!“ vykřikla z posledních sil. Cosi jí trpělivě vysvětlovali. Prala se s nimi, chtěla kočičku zpátky i za cenu, že spolu zůstanou v mrazivé noci.

„Bez Perly nikam nejdu, neberte mi ji!“ křičela. Pak ztratila vědomí.

Jako by mluvily

„A ty víš, Olo, kde Perla je?“ zašeptala jsem a napila se čaje. Vyschlo mi v hrdle. Smutně přikývla a zabalila se víc do teplé deky, kterou jsem jí přinesla. Záchranáři jí hned den nato přišli říct, že kočku odvezli do útulku a že je o ni dobře postaráno.

„Zvedáme se a jedem pro ni,“ zavelel Karel. „Ne, že bych kočky miloval, jakživ jsem žádnou neměl… ale tohle musíme udělat. Perla patří k Ole.“ Zjistili jsme, že kočičky se ujali dobří lidé. Ola málem omdlela, když nám to v útulku sdělili, ale Karel řekl: „Klid.

Povíme jim tvůj příběh a uvidíš, že se smilují a vrátí ji.“ Když jsme zazvonili na malý domek, otevřelo asi pětileté děvčátko s kočkou v náručí. „Perličko!“ vykřikla Ola. „Moje Perličko,“ zašeptala.

Dívenka těžce chodila, maminka, která přišla vzápětí, vysvětlila, že je to v důsledku autonehody. „Kočička je součástí lékařem doporučené terapie. Ale patří vám, vezměte si ji,“ řekla a podávala zvíře Ole. Děvčátko se rozplakalo.

Oči Ukrajinky Oly a její kočky Perly se setkaly. Jako by spolu ty dvě dlouze mluvily beze slov. Kočička svou paní dobře poznávala, mazlila se s ní, pak ale chtěla na zem a poodešla zpátky k dívce. Mladá žena to moudré zvíře pochopila a zavrtěla hlavou.

„Sbohem, Perličko,“ zašeptala. Ještě kočičku pohladila a rozběhla se k autu.

Milada (58), střední Čechy

Související články
3 minuty čtení
Někdy mám pocit, že se celý život vejde do pár doteků. Do jemného pohlazení po vlasech nebo hrnku, který podáváte druhému, aby ho zahřál. Moje ruce si toho pamatují víc než moje hlava. Prsty mám pokřivené, klouby už dávno nepracují, jak by měly, ale ty staré dlaně... pořád cítí. Je v nich vše: dětství, práce, radosti, pády i ta každodenní tichá láska k životu. Stará kuchyně a nové dny Byd
3 minuty čtení
Byla to láska na celý život. Doufali jsme, že spolu zestárneme, že neexistuje nic, co by tomu zabránilo, co by nás rozeštvalo. Když jsme si s Ondrou v šestnácti letech přísahali, že nás nic nerozdělí, oba jsme tomu věřili. „Ani smrt,“ vyrazil ze sebe a já po něm automaticky opakovala, že ani smrt, ač jsem si v duchu říkala, že to je asi nesmysl, neboť zubatá rozdělí vždycky všechno. Ale byli js
3 minuty čtení
Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h
3 minuty čtení
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje
5 minut čtení
Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Mimozemský život nemusí být založen na uhlíku
21stoleti.cz
Mimozemský život nemusí být založen na uhlíku
Šest protonů v jádře, schopnost vytvářet čtyři vazby, za pozemských teplot a tlaků pevné skupenství, tak takový je uhlík. Právě on je základním stavebním kamenem veškerého života, jak jej na naší plan
Zoologie: Mláďata goril a návrat losů – Dobré zprávy ze světa zvířat
epochaplus.cz
Zoologie: Mláďata goril a návrat losů – Dobré zprávy ze světa zvířat
Svět zoologie přináší na jaře samé dobré zprávy! Pražská zoologická zahrada se pyšní hned dvěma novými gorilími mláďaty, z nichž nejmladší, samička Gaia, byla slavnostně pokřtěna ikonickou primatoložkou Jane Goodallovou. Zároveň se po desítkách let v české části Krkonoš objevil los evropský, a potvrdil tak dobrou kondici zdejší přírody. Tyto události nejenže ukazují na úspěchy
Chrám Pumapunku: Postavili ho bozi primitivních domorodců?
enigmaplus.cz
Chrám Pumapunku: Postavili ho bozi primitivních domorodců?
Na území bolivijských And v nadmořské výšce 4000 metrů se nachází místo, jehož existence je záhadou. Ruiny chrámového komplexu zvaného Pumapunku jsou tvořeny kamennými bloky tak inženýrsky přesných tv
Vojtková už nebude skákat, jak on píská
nasehvezdy.cz
Vojtková už nebude skákat, jak on píská
Otočily se v manželství Romana Vojtka (53) a Petry Vojtkové (37) role a tentokrát to bude on, kdo bude žadonit o pozornost své lásky? Jeho žena totiž údajně začíná víc stavět samu sebe na první mí
Albrecht II. rázně potlačil pražskou vzpouru
historyplus.cz
Albrecht II. rázně potlačil pražskou vzpouru
„Já jim dám. Kacíři jsou to, a navíc i zrádci!“ rozčiluje se Albrecht Habsburský a s očima zapíchnutýma do podlahy přechází z jedné části komnaty na druhou. Hlavní adept na uvolněný český trůn umí být velkorysý a má smysl pro spravedlnost, ale zdejší kališníci u něj kolaborací s polským princem překročili únosnou mez. Za to
Rostlina umí přizpůsobit přenos pylu podmínkám prostředí, odhalují čeští vědci
epochalnisvet.cz
Rostlina umí přizpůsobit přenos pylu podmínkám prostředí, odhalují čeští vědci
Ač vědci zkoumají rostliny do detailů na úrovni molekul či z globálních perspektiv, jsou stále okamžiky jejich života, jež jsou prakticky neprobádané a dají se na nich udělat průlomové objevy. Jedním z nich je uvolňování pylu prašníky a jeho přenos hmyzem mezi květy. Prchavý děj, k jehož studiu nám víc než moderní přístroje pomůže
Naučila jsem se říkat pravdu do očí
skutecnepribehy.cz
Naučila jsem se říkat pravdu do očí
Lhát se prostě nemá. Nikdy! Ani ve chvílích, kdy člověk nepřizná pravdu jen proto, aby udělal druhým radost. To mě naučila až moje dcera. Jako holka z vesnice jsem byla vychovávána tak, že musím být za každou cenu slušná. Vždy a všude, i v případě, že mi to nebude úplně po chuti. A tak jsem občas snědla to, co jsem
Za tajemnými menhiry po Česku
epochanacestach.cz
Za tajemnými menhiry po Česku
Česká republika je poseta menhiry různého stáří a původu. K některým se pojí temné historické pověsti, jiné jsou vyhlášené pro své energetické působení. Navštivte s námi oblíbené menhiry, jež zdobí naši zem. Zakletý mnich u Drahomyšle Zakletý mnich u Drahomyšle (viz úvodní foto) poblíž Žatce je asi naším nejznámějším menhirem. O tomto kameni také existuje pověst. V
Moje sousedka mi začala dělat problémy
nejsemsama.cz
Moje sousedka mi začala dělat problémy
Nikdy jsem si nemyslela, že se v důchodu budu muset znovu učit říkat „ne“. Jmenuji se Irena, je mi 70 let a až do nedávné doby jsem byla přesvědčená, že mám vcelku klidný a vyrovnaný život. Byla jsem dlouhé roky šťastně vdaná, manžela mi před časem bohužel vzala rakovina. Měli jsme jedinou dceru, ta se
Oslava elegance: piknik šampaňského MUMM zazářil na karlovarském festivalu
iluxus.cz
Oslava elegance: piknik šampaňského MUMM zazářil na karlovarském festivalu
Exkluzivní šampaňské MUMM Cordon Rouge uskutečnilo první piknik v rámci 59. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Akce, jež proběhla v malebné zahradě hotelu Imperial, přivítala řadu
Muffiny s jahodami a jogurtem
tisicereceptu.cz
Muffiny s jahodami a jogurtem
Jogurt lze naředit několika kapkami mléka. Suroviny na 12 kusů 100 g hladké mouky 120 g pohankové mouky 80 g cukru krystal 1 lžička skořice 2 lžičky prášku do pečiva 2 lžíce oleje 1 rozmix
Odlehčenost, subtilnost, vzdušnost a styl
rezidenceonline.cz
Odlehčenost, subtilnost, vzdušnost a styl
To všechno naše domovy získají, pokud je vybavíme některým z moderních typů sedacího nábytku s přiznanou konstrukcí ze dřeva či kovu. Zvolené řešení ovlivňuje samozřejmě jak vzhled, tak funkčnost každé sedací soupravy, a to i v případě, že konstrukční prvky nejsou vidět. Ocelové i dřevěné prvky ovšem bývají kvůli svému vzhledu přiznané, a to ve