Se Soňou jsem se skamarádila v první třídě a přátelství nám vydrželo až do dospělosti. Svěřovaly jsme si vše, byly jsme jedna druhé oporou. Než se záhadně ztratila. Na svůj první školní den si moc nepamatuji. Nevím, co říkala paní učitelka, už si nevybavím své pocity z nového prostředí. Jednu věc si ale vybavuji. Sedali jsme si do lavic a já nikoho neznala, protože jsme se právě přistěhovali. O

Vyrůstala jsem sama s matkou a babičkou, a s muži jsem to tudíž neměla jednoduché. Neměla jsem žádný vzor partnerského soužití a o mužích jsem slýchala jen to špatné. S mámou bydlím v jednom domě, ona žije v přízemí, já s dcerou v patře. Každá vlastníme polovinu. V domě vyrůstala moje maminka, kterou babička vychovávala sama. Děda od ní odešel za svou sekretářkou. I můj otec odešel za jinou žen

Už je to šestnáct let, co se nám Simonka ztratila. Stále ještě věříme na zázrak, naděje umírá poslední. Ten osudný den slavila Simonka šesté narozeniny. Pozvali jsme všechny její kamarády ze školky na zahradní party. Tehdy jsme bydleli na kraji města v pěkném domečku se zahradou. Vyšlo krásné počasí a já, ještě s mojí sestrou, jsme dětem připravily pohoštění, velký dort a spoustu zábavy a legra

Je to už hrozně dávno, ale bolestné vzpomínky jsou stále neuvěřitelně živé. Tragicky jsem přišla o bráchu. Mého milovaného bráchu vídám stále před sebou. Byl to mladý, rozesmátý kluk, který se chystal na svatbu. Už se jí ale nikdy nedočkal. Bohužel jeho osud byl kratší, než bychom si všichni přáli. Osud mu zkřížil plány. Příjemně. S o dva roky mladším bráchou Tomášem jsme byli nerozlučná

Mám skvělou kamarádku Libuši. Když jsme byly malé, nechtěli dospělí, abych se s ní kamarádila. Prý měla na mě špatný vliv. Byl to naprostý nesmysl. Poznaly jsme se ve školce. Když jsme šly společně poprvé na procházku, bylo po dešti. Měla jsem krásné nové přezůvky a byla jsem na ně moc pyšná. Líba ale z ničeho nic šlápla schválně do bláta a pak na moje boty. Než se kdo nadál, válely jsme se obě

Začala jsem nenávidět sobotní večery, protože paní z bytu nade mnou si pokaždé zvala návštěvy. Hluk a smích bylo slyšet do pozdních nočních hodin a mě to rušilo. Už mě to opravdu rušilo. Ta žena bydlela o patro výš, mohlo jí být tak něco přes čtyřicet, a když jsem ji potkala na chodbě nebo ve výtahu, působila docela spořádaným dojmem. Zjevně chodila do práce, člověk by řekl, že je to normální s

Mé dětství bylo tak strašné, že jsem se z něho dodnes nevzpamatovala. Těch pár let mi naprosto zničilo celý život, který pořád žiju a který nemá konce. Všechno přišlo tak nějak plíživě a nenápadně. Dodnes mi to ale nahání hrůzu, někdy pořádně nemohu ani spát. Ani dneska to nejde. Jenže nejde o hnusný sen. Vzbudil mě strašlivý kravál. No jo, Vojta zase přišel opilý do naší kolonie a teď se hádá

Milana jsem moc milovala, ale děti jsem mít prostě nechtěla. Můj manžel to však nepochopil. Nakonec to všechno dopadlo tak, jak nikdo z nás nechtěl. Přijeli za mnou z Pošty pro tebe. Že prý mě někdo hledá. A jestli prý přijdu do pořadu. Nevím, kdo by mě mohl hledat, jsem zvědavá. Takže možná přijedu. To byla moje první reakce. Pak se mi to ale rozleželo v hlavě. Kdo mě může hledat? Žádné přá

Můj muž mi způsobil nejedno trápení. Nejhorší bylo, když prodavačka, s níž měl románek, začala nosit volné šaty. Soužití s mým mužem Karlem bylo svízelné. Leckdo mě varoval, abych si ho nebrala, mou matkou počínaje a nejlepší kamarádkou konče. Ale láska je slepá. Byla jsem zamilovaná a neváhala jsem, hnalo mě přesvědčení, že život s vyvoleným bude krásný, vznášela jsem se na obláčku. Záhy se to

Běžně jsem taková onemocnění vždycky přecházela. Až se mi moje lehkomyslnost nevyplatila. Začalo to jako chřipka, bolelo mě v krku a krátce na to celé tělo. Ale když máte malé děti, s nimiž je třeba napsat úkoly a manžela, který má prý tak těžkou práci, že sebou doma práskne na gauč, tak si nemůžete dovolit být nemocní, po příchodu z práce vás totiž doma čeká „druhá směna“. A tak jsem do seb