Potomkům jsem chtěla dopřát krásné dětství, jaké jsem měla já. Bohužel, život je krutý. Nebo za to může dům, s nímž jsem padla k zemi i já?
Dívám se na to místo a marně si snažím vybavit ten domek ze 30. let. Už není. Místo něj se tam tyčí neosobní kostka. Dívám se po okolí a snažím se vybavit si, jak jsme tu s kamarády běhali.
Vím, že se to stalo, ale jako by všechno sfoukl vítr spolu s prachem sutin domu, který nám zbourali. A právě tehdy se začal bortit i můj život.
Krásné dětství v nádherné vile
Vyrůstala jsem v domě plném lásky. Ta prvorepubliková stavba patřila prarodičům, dům jsme však s maminkou a tatínkem mohli obývat také. Když mi bylo 13 let, zemřel děda. Takový je život. Po pár letech měla naše rodina nějaké finanční potíže.
Dům se už nedařilo dotovat, proto jej babička prodala s tím, že jsme tam mohli bydlet. Po její smrti jsme se s rodiči odstěhovali, protože majitel měl se stavbou jiné plány. Co vím, tak tam bydel jeho syn s rodinou.
Velká láska plná hořkosti
Po gymnáziu jsem odešla na vysokou do Prahy. Tehdy jsem potkala Pavla. Pravidelně jsme se vídali na zastávce autobusu, dlouho mu trvalo, než mě oslovil. Byl pohledný, galantní, takže jsem se zamilovala snadno.
Navíc byl trochu starší, což mi imponovalo, jelikož už nebyl takové to „ucho“. Bohužel s tím se pojil jeden fakt, a sice že byl ženatý. Řekl mi to na třetí schůzce s tím, že se ale bude rozvádět. Až bude vhodná doba.
Věřila jsem, a tak jsem do vztahu šla po hlavě. A otěhotněla jsem. Plná naivity jsem si myslela, jak bude Pavel nadšen. Jenže on o dítěti nechtěl ani slyšet. A v tu chvíli se jeho vztah ke mně radikálně změnil.
Nechtěl dítě ani mě
Snažil se mě přinutit, abych šla na potrat. Propukla jsem v pláč. Ani nevím, jestli proto, že chtěl něco takového, nebo mě zlomil fakt, že jsem odhalila jeho pravou tvář. Já jsem ale odmítla přijít o dítě.
Řekla jsem mu, že po něm nic nechci, a rozhodla jsem se být svobodnou matkou. Rodiče nejásali, ale podpořili mě jako jediné své dítě.
Druhý pokus? Zase špatně!
Za dva roky jsem potkala Borise. Byl svobodný. Hurá! Možná jen to mi stačilo, abych ho přijala do svého života, že jsem se ani neohlížela na jeho nedostatky. Nebyly malé. Ve třiceti měl za sebou asi 15 zaměstnání, občas se napil.
I přesto jsem se stala jeho ženou a porodila jsem mu syna Honzíka. K mé Verunce tak přibyl bráška. Štěstí nám trvalo další tři roky, než jsem pochopila, že se svým mužem nemohu být. Jeho alkoholové eskapády se stupňovaly, a to ničilo mě i děti. Rozvedli jsme se.
Proč jsem si stěžovala?
Rodiče mi pomáhali i nadále, i když jsem se samozřejmě snažila. Vydělávala jsem peníze, ty jsem si moc nebrala. Je mi ale jasné, že svá vnoučata rozmazlovali, když byla u nich, a to zadarmo nebylo. Někdy jsem si říkala, že je to neúnosné.
Bohužel jsem nečekala, co mě ještě potká. Nebylo mi ještě ani padesát, když maminka zemřela na rakovinu slinivky. Zůstal mi tak jen tatínek, který se sice snažil, ale znáte to, přece jen si jste jistější, když děti hlídá maminka.
A co tatínci mých dětí?
Roky plynuly a náš život nepotkala žádná bouře. Tatínkovi samozřejmě ubývaly síly, takže jsem se starala i o něj. Nakonec zemřel. Naštěstí se ani jeden z rodičů nedožil toho, co se stalo dál. Možná si říkáte, jestli do našeho života nechtěli zasáhnout tatínci.
Verunka se na tátu samozřejmě ptala, já jí řekla jméno, ale vůbec jsem nevěděla, kde bydlí, co dělá a jestli žije. Honza se s otcem vídal párkrát do roka. Postupně se z něj stal opilec, bylo to na něm znát.
Ztrhaný rudý obličej, moc dobře neartikuloval, ale musím uznat, že se s ním dalo domluvit lépe, než když jsme byli spolu.
První velká rána přišla nečekaně
Babičkou jsem se stala před padesátkou. Verunce se narodil Petříček. Bohužel jakoby nesla prokletí své matky. I ji tatínek děcka opustil, bylo to záhy po porodu. Honzík se jako strejda ovšem ujal mužské role a s malým si nekonečně vyhrál.
Měl skvělou přítelkyni Katku, která měla Péťu také ráda. Vždy říkali, že Petříček je demo na jejich vlastní dítě, taková příprava. Bohužel, nedočkali se. Bylo to jednoho mrazivého večera. Zazvonila u nás policie, která přišla s tou nejhorší zprávou.
Honzík s Katkou měli autonehodu. Ona byla na místě mrtvá, Honza v nemocnici pár minut ještě žil. Nestihli jsme ani jednoho.
Nestačilo to?
Za 14 dní po pohřbu mi přišlo parte. Honzův otec neunesl ztrátu syna a spáchal sebevraždu. Bylo to zvláštní, ale měla jsem pocit, že mi zmizel další člověk, byť jsme byli od sebe.
Tím série neštěstí neskončila… Už se mi derou slzy do očí, tohle je přece jen čerstvější. Jsou to dva měsíce, co tu s námi Verunka není. Také rakovina. Ne, víc už nemohu. Zkrátka, zůstali jsme sami s Petříčkem. Jen jednu věc vám ještě prozradím.
Už tam nestojí, nic nezbylo
Před pár lety jsem měla nutkání vydat se k domu mého dětství. Abych si připomněla, že jsem zažila i krásné věci. Docela jsem se těšila, že si oživím vzpomínky. Ale ten krásný dům, ten tam už nebyl.
Když jsem pátrala, místní mi řekli, že jej majitel prodal developerovi, který ho zboural a postavil tam tu betonovou hrůzu. V roce a měsíci, kdy jsem potkala Pavla. Když se mi život začal komplikovat…
Milena V. (53), Poděbrady
