Byla to velká studentská láska. Myslela jsem, že spolu zestárneme, že nás nic nerozdělí. Pak však přišla ta zlá novina…
Od druháku na střední jsme spolu chodili. Byl mou největší a opravdovou láskou, dnes to vím a věděla jsem to i tehdy, před lety. Byla jsem přesvědčena, že nás nic nerozdělí. Všechno jsme měli jasně nalajnované: po maturitě svatba.
Zatím jsme nevěděli, kde budeme bydlet, ale to vám v šestnácti či sedmnácti letech připadá jako maličkost. Budoucnost jsme si malovali růžovou barvou. Zdánlivě nebylo nic, co nám to mohlo zhatit.
Pak se to stalo. Přišel, v obličeji bílý jako stěna, hlavu sklopenou. Otec, vysoký funkcionář, byl vyslán na půl roku do Moskvy, ale může se stát, že i na déle. Zatím se to neví přesně.
Stěhují se dočasně do Sovětského svazu s tím, že Jiří vystuduje maturitní ročník střední školy tam. Jako bych dostala ránu pěstí. Začínaly prázdniny, ze zahrádek voněly růže a lesy a louky zvaly k procházkám. Já však jako bych nad tím vším slyšela zvonit umíráček.
Poslední pusa
Když jsem se vzpamatovala z prvotního šoku, dospěla jsem k závěru, že nic není ztraceno. Jiří to odkýval. Přinesl knihu citátů, v níž se psalo, že láska a dálka je jako oheň a vítr.
Ten malý ohníček udusí, zato ten veliký se ve vichru rozhoří jako stoh slámy. To se nám líbilo. Poslední polibek jsme si dali v parku na předměstí. Seděli jsme u stánku, kde prodávali leccos, třeba lahodné klobásy nebo laciné červené víno.
Bylo to naše oblíbené místo. „Budeme si psát,“ ujistili jsme se. „A kdyby všechno selhalo…“ hrůzou se mi zachvěl hlas, „sejdeme se příští rok ve stejnou dobu,“ – vzpomněla jsem si na slavnou divadelní hru.
„Příští rok ve stejnou dobu tady na tomhle místě.“ Vydechl: „Bezva nápad.“ Dali jsme si tu poslední pusu a pevně se objali s vírou, že odloučení překonáme.
Příští rok
Čtvrtý ročník jsem studovala se zaťatými zuby. Bylo těžké mít srdce na kusy a zároveň se zodpovědně připravovat na maturitu a zkoušky na vysokou. Nad vodou mě držely Jirkovy dopisy. Řídly, před Vánocemi jsem už nedostala ani řádku.
Ale pořád tu bylo ono řešení pro případ nouze. Příští rok ve stejnou dobu. A zase tu byly prázdniny. Se srdcem bušícím až v krku jsem se vydala na předměstí do parku, k našemu stánku. Rok jsem tu nebyla. Málem jsem omdlela, když jsem se rozhlédla. Po parku ani památky.
Vykáceli ho ve prospěch autobusového nádraží. I stánek zmizel. Ocitla jsem se na staveništi. Sedla jsem si na hromadu tvárnic a čekala, ač jsem tušila, že není nač. Seděla jsem tu až do tmy. Teprve když nebylo vidět na krok, těžce jsem se zvedla. Dodnes nevím, co se s Jiřím stalo, nikdy jsme se už nesetkali.
Lenka (61), okolí Brna
